První týden proběhl ve znamení rozhlížení se po okolí, všeobecného čekání, procházek a seznamovaček. Od studentů z nemocnice mám už i své ghanské jméno (Martina je moc složité). Jmenuju se Afia (čteno ifia). Protože jsem se narodila v pátek. Už na to i slyším, takže jsem se asi aklimatizovala.
Koleje překvapily. Vesměs příjemně – je tu čisto (když si člověk uklidí, tak i na pokojích), je tu bezpečno.
Jen jedna věc tady přebývá – hluk. Uřvaní lidi a hlasitá hudba všude z okolí v každou denní dobu…štěkající psi a kokrhající kouhouti. Lidi si buď zvyknou a nebo si dají víc piv. Já si dovezla špunty do uší. Ne že bych pila míň piv…
Hrají se tu nekonečné rošády s místnostma, často není pokoj připravený pro přijíždějící, resp. je tu zkrátka docela ve zvyku hledat volné místo až po příjezdu studenta. Jakmile se někde zabydlíte, bývá pravidlem, že vás přesunou jinam. Já jsem ovšem měla doteď štěstí – dostala jsem pokoj hned a zatím mě nevystěhovali. Tak a teď jsem to zakřikla a můžu začít balit.
Svou druhou noc po příjezdu z restaurace pomáhám Adamovi a Marii, dvěma sympatickým, ale nešťastným Chorvatům. Jejich zavazadla se o pár dní zpozdila (Turkish airlines zabodovaly již podruhé), nedostali pokoj a zůstali sedět na schodech kolejí a čekali, zda se ghanští kluci ještě někdy vrátí. A ještě je po cestě z letiště taxikář pořádně natáhnul. Bez vody, bez kufrů, bez jídla, bez možnosti dát si sprchu tam tak nervózně poposedávali. Člověk si tady rychle udělá dobré kamarády…
Navzdory všemu se ale zdá, že se vždycky všechno nakonec nějak udělá. Ghanští kluci, kteří se o nás starají, jsou moc fajn. Jen si člověk musí zvyknout, že den se může skládat z 90% z čekání a je potřeba si ho i tak užít. Že může trvat 4 dny než vás někdo zavede do nemocnice (kde pak několik dalších hodin čekáte, než se někdo objeví). Na toto mě myslím skvěle vyškolila Arménie minulý rok a i když je to tady o dost vyšší level, z míry už mě to nevyvedlo… Je potřeba respektovat, že je to tady vcelku normální. Tady se prostě nikdo moc stresovat nebude a když něco chcete, je dobré se zvednout a jít si to zkusit zařídit. Všichni si tu s tím pomáháme.
A je to vlastně celé zvláštně terapeutické. Už se fakt jen tak nerozčílím, když se mi zasekne internet… Na všechno mám čas, především na šlofíčka, na pivko, na kafíčko. Na to vše a pak ještě jednou… a pak je čas se napapat.
Nicméně dost už keců. Protože je jedna ranní a protože všichni chcete fotky, vybrala jsem pár náhodných z procházek po okolí. Zbytek jindy.
Subjektivní blog 
Napsat komentář