Jen žádnou hořkost!
Larabanga. Samotný název té vesnice na severu Ghany zní, jakoby v překladu znamenal: „Hej, klídek, hlavně se nepředři, nikam nespěchej, moc se s ničím nenamáhej, když budeš chtít, tak večer pokecáme, když ne, tak ne, prostě pohoda, vítej u nás, dělej si co chceš, tady máš fufu a v lednici je pivo“.
A přesně tak to bylo. Pokračovat ve čtení „„Proč nás nenávidíte?““
Minulý týden mi zavolala paní z PR oddělení rektorátu a požádala mě, zda bych poskytla rozhovor do brněnského deníku o tom, co ovlivňuje mediky při odchodu do zahraničí.
A protože miluju učení se na státnice a nechci se ničím rozptylovat, souhlasila jsem a ještě ten den jsem se spojila s redaktorkou a písemně jí odpověděla na všechny její otázky.
Nebylo to poprvé, co jsem něco říkala do novin, tak už trochu vím, jak to chodí. Musím podotknout, že paní redaktorka byla jednoznačně z těch šikovnějších, minimálně už položené otázky nebyly úplně dementní. Ale stejně je zajímavé, co z toho nakonec vzešlo, jak článek celkově působí; jsou tam i drobnosti, které jsem neřekla. Nejsem nijak pobouřená, ale pro ostatní, kteří nemají podobnou zkušenost, si dovolím uvést plné znění mé odpovědi. Srovnejte si vyznění obou verzí a zkuste si uvědomit, jak moc se liší reálné výpovědi lidí od toho, co nakonec v novinách čtete. Pokračovat ve čtení „Úhel pohledu…“
Třetí víkend jsme navštívili region Volta. Fotky z návštěvy vodopádů Wli falls, vyšplhání na nejvyšší horu Ghany Mt. Afadjato a nakrmili jsme opice v Monkey sanctuary Tafi Atome. Pokračovat ve čtení „Alfa, beta, volta…“
Došlo mi to asi až v Brně. Že už prostě nejsem ani trochu v Africe. Těch pár dní doma byl takový klid a pohoda, že mi to ani nepřišlo. Užívala jsem si vymožeností, jako jsou teplá sprcha, splachovací záchod a hlavně jídla od maminky…
Brno je jiné. Je plné lidí. Odhalila jsem je hned na nádraží: jsou to běloši! Obroni! Víte, jak se to pozná? Při vysedání z vlaku se všichni hnali dopředu, ve snaze chytit první šalinu. Čekat dalších 10 minut by bylo natolik otravné, že se lidi radši tlačí, skoro až postrkují, nekoukají kolem sebe. Pokračovat ve čtení „Smažené nebe“
Tak kde začít… poněkud jsem se zasekla v psaní. Ne, že by nebyl čas. To vůbec ne. Tady se na čas nehraje. Nikomu nepřijde divné, když ti nějaký jednoduchý úkol trvá tři týdny. Všechno, co má být zítra, bude možná někdy. A právě proto se mi tady líbí. Člověk sice nemůže od ostatních moc očekávat… ale je osvobozen od toho, že od něj neustále něco očekávají ti druzí. Nikdo se tady nemusí vnitřně trestat za to, že něco odložil na jindy nebo zrušil, protože je to standard. Myslím, že budu mít po návratu problém se přizpůsobit našemu věčnému komplikovanému shonu za čímsi. Je to krásné, nicméně tenhle laxní přístup ke všemu je podle mě velkou mírou příčinou toho, proč je Afrika ve spoustě věcech tak v háji. Pokračovat ve čtení „Mimozemský Lukman a drzé kozy“
Tak abyste si teda nemysleli, že jsem sem jela jenom výletovat a popíjet. Mám za sebou měsíc stáže v Korle Bu Teaching hospital v Akkře na gynekologicko-porodnickém oddělení. Bylo to…všelijaké. Pokračovat ve čtení „V nemocnici Korle Bu“
Fotogalerie z druhého víkendu (vím, jsem trošku pozadu) – z výletu do Cape Coast, národního parku Kakum – tropického deštného pralesa…a tak. Pokračovat ve čtení „Procházka nad pralesem“
Každý den je lepší a lepší. Každou noc před usnutím si říkám, že tohle byl dosud nejlepší den. Začíná tady být nesnesitelně dobře a čas se tak rychle krátí – už za týden opustím mou milovanou smrdutou Akkru a přemístím se na sever… Zvykli jsme si na všechno, moc se nám tu líbí a užíváme si každou chvíli. Podařilo se nám totiž chytit vlnu… Pokračovat ve čtení „Musíš prostě chytit vlnu!“
Minulou neděli jsme se vydali do Aqua Safari, vnitrozemního plážového resortu cca dvě hodiny od Akkry.
Dalo nám – již tradičně – spoustu práce vůbec vyrazit. Někteří byli totiž ještě dvě hodiny po smluveném srazu v kostele. Pokračovat ve čtení „Jeden velký test“
Šablona: Baskerville 2 od Anders Noren.
Subjektivní blog 