První porozhlédnutí…

Zírám na asi dvoustý cizí kufr. Moje krosna pořád nikde. Ale času mám dost. Jsem přece v Ghaně.

Let měl asi dvě hoďky zpoždění a tak nepředpokládám, že na mě tady na letišti někdo bude čekat. Nepředpokládám, že ta krosna nakonec dorazí. Sedám si na druhý volný pás u výdeje zavazadel, těsně k ručně naškrabané ceduli „do not sit here“ – nepředpokládám, že to někomu pocuchá nervy.

Čas na trošku strategie. Nevím kam se mám dostat, kde ty koleje přesně jsou. Taxikáři by mě šíleně natáhli, o tom žádná. A tak se dávám do řeči s jednou ghanskou ženou, pomáhám jí pochytat všechny její kufry. Nabídku odvozu mám hned pěkně v záloze.

Ale spletla jsem se. Krosna dorazila a byla jsem vyzvednuta. Robert na mě ty tři hodiny asi fakt čekal. Nevím, moc toho nenamluvil. Jsem zatím dle všeho snad jediný student, kterého za toto léto někdo na letišti vyzvednul.
Naložil mě do auta, dovezl na koleje. Dokonce mám pokoj, což není vždy úplná samozřejmost. Vzal si všechny moje dolary, že mi je promění. Vyptala jsem si aspoň nějaké drobné, ať v mezičase neumřu žízní. Odešel.

Jo, nebýt tak unavená, tak mu ty peníze asi v životě nesvěřím. Ano, chvilku jsem se mlátila do hlavy a vzpomínala, jak mi Lucka, která přijela o dva týdny dřív, psala, že už jim nevěří vůbec nic. Mávnu nad tím rukou – ono to nějak dopadne – a jdu shánět supermarket. Prej tu nějaký je. Mám fakt žízeň.

Klepu na dveře pokoje, ze kterých slyším hlasy. Ptám se na to, kde najdu obchod. Jo, to půjdeš dolů tak dvě minutky a po levé straně uvidíš obrovský obchod. Mají všechno. Tak jdu. Míjím dva stánečky a jeden obchůdek, který ale spíš vypadá, že prodává drogerku, nevidím žádnou vodu a vevnitř páchne hniloba. Tak jdu kousek dál. Míjím další stánky…

Pomalu setřepávám ztuhlost z letadla a do mozku se mi začíná dostávat víc a víc okysličené krve. Jak tak na ty lidi a na to všechno kolem koukám, začalo mi to dopínat: děvče moje milé, tady žádný „supermarket“ v našem slova smyslu nenajdeš. Ano, ten obrovský obchod byla ta věc hned na začátku. Všechno to do sebe zapadá! Směju se sama sobě, jak jsem příjemně mimo. Kupuju si vodu u nějaké stařenky a jdu se projít kousek dál a vycházím z areálu Korle Bu teaching hospital, jakéhosi pseudokampusu. Procházím kolem spousty stánků, dávám se do řeči s pár lidma, všichni milí, někteří jakoby ze mě byli nervózní. Pohodička, decentní nadšení.

Padá na mě obrovská únava a touha po sprše. Když se vrátím na pokoj, seznamuju se s další bandou černochů. Všichni mezinárodní studenti jsou někde na výletě a vrací se až další odpoledne, zůstalo jenom pár lidí. Kofi mě seznamuje s Emiliem. Ital, který mi prozrazuje, že za pět minut razí za ostatníma na beach party. Vysvětluju mu, že jsem dneska unavená a musím se vyspat. Zodpovědný přístup, první den žádná divočina, říkám si, když se vracím na pokoj. Můžu se v klidu vyspat, jít se zase projít, nebo si něco číst… cože? Co blbnu. Rychle se otočím na podpatku a běžím dohnat Emilia. Changed my mind. Dejte mi tři minuty, vemu si pár věcí a dem! Kašlat na sprchu, poliju se repelentem, vyhrabu slivku a prachy si půjčím.

Emilio kecá s taxikářem, já na to nemám sil. S přiblblým úsměvem se rozhlížím okolo. Jeli jsme docela dlouho. Všude kolem…samá Afrika. Afrika pro začátečníky, jak se o Ghaně říká.

Když Emilio řekl beach party, představila jsem si – nevím proč – něco jako grilovačku. Pár lidí, drinky a pivo, jídlo, koupačka. S faktem, že jedeme na největší beach party léta se ale taky smiřuju rychle. Vmísíme se mezi davy černochů a už už vytahuju slivku. Potkáváme dvě holky z Řecka – Sofii a Joe. A konečně někoho, kdo se mnou pořádně popije – Majk. Seznamuju se asi tak s třiceti dalšími černochy a protože je to první den, tak mi to ještě neleze moc na nervy. Elegantně se vymlouvám z jakýchkoliv tanečních výzev.

O pár příhod později zvedáme s holkama společnými silami ze země Majka, který již několikrát vrhnul a pořád jenom mumlal, že je „useless“. Jede se domů a já si říkám, že jsem se rozhodla správně. Bylo to fajn a aspoň mi to urychlilo proces poznávání, co od těch lidí vlastně očekávat. A průběh party? Asi bych to shrnula jednoduše: pijou míň než my, ale baví se mnohem víc.

Jednu zásadní chybu jsem udělala. Voda! Žádná mi na pokoji nezůstala, vypila se na párty. Takže před spaním se ještě jednou zasměju svojí blbosti a usínám natěšená na ranního sušáka.