Larabanga. Samotný název té vesnice na severu Ghany zní, jakoby v překladu znamenal: „Hej, klídek, hlavně se nepředři, nikam nespěchej, moc se s ničím nenamáhej, když budeš chtít, tak večer pokecáme, když ne, tak ne, prostě pohoda, vítej u nás, dělej si co chceš, tady máš fufu a v lednici je pivo“.
A přesně tak to bylo.
A tuto místní filosofii jsme s Rasmusem, mým dánským spoludobrovolníkem, rychle adoptovali. Resp. on ji adoptoval mnohem dřív než já – byl v Larabanze už nějaký ten pátek. A když jsem přijela, trochu jsem se mu divila. Přemýšlela jsem, jestli třeba není trochu magor, že se nebaví, nekalí, prostě jde spát. A tak po týdnu už jsem se chovala dost podobně jako on.
V Larabanze se točili různí turisti a dobrovolníci. Jo, jasně, je fajn s někým pokecat. Ale je to víc fajn, než spát 13 hodin denně? Jak kdy… Navíc témata probíraná s turisty se pořád točí v kruhu: zdejší chudoba – jak my se máme doma dobře – dáš si gintonic? – jak v Ghaně všechno trvá dlouho – jakou používáš značku repelentu a jaké bereš antimalarika – co si dáš k jídlu až přijedeš domů – chudoba… A po mých počátečních snahách mi došlo, že opravdu nemusím být u všeho.
Nějakou dobu jsme byli v Hussainově obydlí sami dva Obroni. Bylo to hodně romantické: většinou jsme se najedli, dali pár piv a šli spát se západem slunce (to bylo myslím tak kolem sedmé), popř. jsme počkali na tmu, pustili si s děckama film a šli spát hned jak skončil.
Někdy jsme se ale hecli a povídali jsme si. Volili jsme samá odlehčená témata, např. xenofobii.
A tak dobrou hoďku, dvě, tři… nebo to bylo deset minut? Pomalu každý vyprávíme, jak to v našich zemích funguje. Šli jsme si na chvilku sednout k silnici, abychom si mohli pohodlněji užít subsaharskou noc – hvězdnou oblohu, jakou u nás nikdy neuvidíte…
Já, jako správná patriotka, se rozplývám o tom, jak je český národ úplně vymaštěný a vůbec neví, která bije. On o tom, jak je to u nich totálně šílené – nepamatuju si už moc obsah, ale člověk je prostě někdy rád, že pochází z vymaštěného Česka.
Kromě uprchlické krize probíráme taky muslimy. Každý vyjmenováváme seznamy lidí, kteří budou silně znepokojeni, když jim prozradíme, že jsme strávili s muslimy měsíc v jedné domácnosti a měli jsme se úplně bohově. Alláhově! Probíráme různá specifika nenávisti vůči muslimům. Smějeme se té pandemii blbosti. S některými problémy se nedá vyrovnat jinak, než tak, že si z nich budeme dělat prdel.
Po jednom takovém výsměchu se odkudsi vynořil Adam, dvanáctiletý nejstarší Hussainův syn. Děcka kolem nás běhaly celé dny, zpravidla vůbec nevnímaly, o čem se bavíme. Nikdy nezapomenu na svůj pocit, když se Adam znenadání ozval:
„Proč nás nenávidíte?“ zeptal se tak náhle a tak zaujatě, že jsme zůstali oba dva chvilku zaražení a zděšeně jsme si v hlavách přehrávali, co jsme zrovna vypustili z huby za historky. „Proč nás nenávidíte? Vždyť my jsme vám nic neudělali. Co jsme vám udělali?“ Ptal se, a nám bylo jasné, že nás poslouchá už hodně dlouho.
Oba dva na střídačku něco blekotáme o tom, že stupid people, že si z toho nemá nic dělat, a že nejsou všichni stejní. Šrotuje mu to v hlavě. Pak se vyptává, jestli jako kdyby přijel na návštěvu, tak by ho lidi nenáviděli. No, úplně lhát jsme mu nechtěli, ale odpověz na tak blbou otázku dvanáctiletému dítěti, které o světě a životě ví pramálo… A tak se navzdory tomu, že je právě příjemně „chladný“ večer, pořádně zapotíme.
Adam mi s dětskou odhodlaností dává poslední podpásovku: „Tak já až k vám přijedu, tak budu tajit, že jsem muslim. To už pak budu jenom černoch, ale aspoň nebudu muslim. Modlit se budu potají a všem řeknu, že jsem vegetarián, aby se neptali, proč nejím vepřové. Tak budu mít určitě víc kamarádů“.
Au. Tak. Beru zpět. Ví toho o světě a životě víc než dost.
Tím ve mě ovšem cosi přeteklo. Přece to takhle nemůžu nechat. Musím na toho kluka přece nějak zapůsobit, aby s tímhle opravdu nevyrostl. A když chcete v Ghaně na někoho zapůsobit, musíte udělat scénu. Na normální hlas tady nikdo nereaguje. A tak si sednu naproti něj, chytím ho za ramena, koukám mu upřeně do očí a vybírám styl, který by mu mohl být familiérní: volím dramatický tón, podstatně zvýším hlas, snažím se napodobit přízvuk africké angličtiny a autoritativně už ho nepouštím ke slovu. Můj dramatický monolog není dlouhý, i když mluvím pomalu a soustředěně. Pozorně čtu z jeho očí, jestli mě pořád vnímá a chápe. Už totiž dobře vím, že poločas rozpadu jeho pozornosti je za normálních okolností necelé půl vteřiny.
Řekla jsem něco jako: „Poslouchej, Adame, někteří lidi na světě jsou prostě blbí a nic s tím neuděláme. Máš pravdu, nedává to smysl a není to vůbec fér. To ale neznamená, že budeš lidem lhát o tom, kdo jsi. To nesmíš nikdy udělat, ani kdybys pak měl mít míň kamarádů. Ani kdyby tě to mělo stát cokoliv. Za nic se nikdy neschovávej, to se nedělá a je to moc moc špatné! Dokud si sám nebudeš vybírat kamarády podle toho, jestli jsou muslimové nebo ne, podle toho jakou mají barvu a odkud pochází, můžeš být hrdý na to kdo jsi a odkud jsi!“.
Chvilku na mě zůstal koukat. Několik vteřin mám pocit, že mě slyšel, pochopil a přemýšlí o tom. Pak mu vidím v očích, jak náhle ztratil pozornost. Přestalo ho to bavit, už to zjevně nechce řešit a myslí na nějaké kraviny; ještě něco nespecifického zamumlal a chvilku potom někam odběhl. Tak snad, snad aspoň špetka čehosi v něm zůstane.
Ale ani to by mě ten den neuklidnilo. Dělalo se mi špatně z uvědomění, jak rychle se dá do malých dětí zasadit podstata problémů, které jsem do té doby považovala za příliš komplexní. Ne, podstata těchto debilit je tak stupidní a od základu nesmyslná, že se jí můžou řídit jenom stejně stupidní lidi. A těch bohužel není málo.
Asi dovedu pochopit různé názory na různé věci. Vím, že mezilidské soužití není jednoduché ani v rámci jednoho domu, města nebo státu. Natožpak mezi státy a kontinenty… Co mě ale nekonečně fascinuje je lidská neopatrnost až drzost tyto své názory pouštět do světa jako jednoznačné pravdy, jako neoblomitelná přesvědčení, jako něco, o čem nemůže být pochyb: „Svět je právě v tak komplikované situaci, že ji nikdo na světe nedokáže pochopit jako celek ani za sto životů. Ovšem já, mistr Jožin z Bažin, vím bez jakékoliv úvahy či znalosti naprosto přesně, co je čí chyba, koho lze za co odsuzovat a jak by se to mělo vyřešit. Protože mám prostě takový vnitřní pocit, který přece musí být správný, i když nevím, kde se ve mě vlastně vzal!“.
Tu noc jsem se dlouho nespokojeně převalovala a ještě párkrát vyšla ven, zapálila jsem si hnusnou mentolku, snažila se zabránit kozám, aby mi vlezly do pokoje, koukala na subsaharské hvězdy a snažila se nějak naložit s mým rozčilením nad tím, že… stupid people… a tak. A za svůj nejosvícenější závěr považuju fakt, že nevím, čí je to chyba a nevím, jak bych to vyřešila.
Zatím.
Subjektivní blog 
Napsat komentář