Minulý týden mi zavolala paní z PR oddělení rektorátu a požádala mě, zda bych poskytla rozhovor do brněnského deníku o tom, co ovlivňuje mediky při odchodu do zahraničí.
A protože miluju učení se na státnice a nechci se ničím rozptylovat, souhlasila jsem a ještě ten den jsem se spojila s redaktorkou a písemně jí odpověděla na všechny její otázky.
Nebylo to poprvé, co jsem něco říkala do novin, tak už trochu vím, jak to chodí. Musím podotknout, že paní redaktorka byla jednoznačně z těch šikovnějších, minimálně už položené otázky nebyly úplně dementní. Ale stejně je zajímavé, co z toho nakonec vzešlo, jak článek celkově působí; jsou tam i drobnosti, které jsem neřekla. Nejsem nijak pobouřená, ale pro ostatní, kteří nemají podobnou zkušenost, si dovolím uvést plné znění mé odpovědi. Srovnejte si vyznění obou verzí a zkuste si uvědomit, jak moc se liší reálné výpovědi lidí od toho, co nakonec v novinách čtete.
Má verze:
V současné době studujete 6. ročník medicíny. Kde plánujete po studiích zahájit kariéru?
Aktuálně nejsilněji zvažuji obor pediatrie. Klinika, kde jsem se ucházela o pozici, však aktuálně nemá volný úvazek a zájemců je mnoho. Pokusím se přihlásit do adaptačního programu Fakultní nemocnice Brno – ten absolventům nabízí i možnost pracovat na plný úvazek a začít s absolvováním tzv. základního kmene atestačního vzdělávání i bez toho, aby spadali pod určitou kliniku. Místa se v průběhu roku mohou uvolnit, popř. mi to dá prostor zorientovat se v nemocničním prostředí a vybrat si, která jiná klinika mě nejvíce osloví. Pokud by nevyšel tento postup, budu se poohlížet dál, ale nemám strach, že bych místo nikde nezískala.
Plánujete v budoucnu pracovat v České republice, nebo Vás láká spíše zahraničí?
Osobně odchod do zahraničí rozhodně neplánuju. Domov mám tady, mám zde rodinu a spoustu přátel a nedovedu si momentálně představit, že bych odešla.
To pro ovšem neznamená, že bych byla se stávajícími podmínkami v ČR spokojená. Zdravotnictví jednoznačně upadá do krize a řešení není na dohled, což mě zneklidňuje. Odchod však nepovažuji za řešení – takový přístup problémy jen prohloubí.
Myslíte si, že jsou česká zdravotnická zařízení obecně atraktivní pro mladé mediky? Nebo se ve svém okolí setkáváte spíše s opačnými názory?
Někteří kolegové se skutečně rozhodují pro zahraničí, avšak není to ani zdaleka jen kvůli finančnímu ohodnocení. Díky tomu, že je naše zdravotnictví dlouhodobě podfinancováno, buduje se tady zkrátka špatná atmosféra a vize lékařského povolání pod tlakem různých okolností zapadá. Pracovní kolektivy jsou kvůli obrovskému tlaku napjaté a mnohdy nefunkční.
Nadaný a konstruktivně smýšlející člověk, který se chce rozvíjet a získávat kvalitní vzdělávání, se bude velmi zdráhat jít do takového prostředí pracovat, protože v něm bude každý den trpět. Nechybí nám lidé, kteří odejdou čistě z finančních důvodů, postrádáme podle mě spíš tyto aktivní „tahouny“, je jich čím dál míň a to problémy prohlubuje. Je to takový začarovaný kruh.
Máte určitou představu o tom, co by mohlo do řad českých lékařů mladé mediky přilákat, co byste třeba od práce očekávala konkrétně Vy?
Finance snad ani netřeba komentovat – kdejaká masérka s kurzem si u nás vydělá víc, než lékař. Někteří absolventi také pod tlakem berou nízké úvazky, po náročné škole jsou třeba ještě závislí na podpoře rodičů. To je pro mě nemyslitelné a přijde mi jednoznačné, že pokud se platy zdravotnických pracovníků nedostanou na únosnou úroveň, rozpadne se nám to tady v poměrně dohledné době. A ono už se to i rozpadá, mnohá oddělení už to neustála a zavírají kvůli nedostatku sester či lékařů.
Jak ale zmiňuji, osobně hledám dobrý pracovní kolektiv. V práci člověk stráví významnou část života a já se tam chci mít dobře. Nechci se flákat, chci pracovat hodně, protože mě to baví a naplňuje. Nechci ale být konstantně na někoho naštvaná a vyčerpávat se záležitostmi, které mají s léčbou pacientů pramálo společného.
Dalším velkým aspektem je atestační a postgraduální vzdělávání, ve kterém jsou obrovské nedostatky.
Měla jste možnost se již při studiu dostat k nějaké praxi? Byla podle Vás tato možnost dostatečná?
Povinné praxe v rámci studia jsou složitou problematikou. Zde se totiž mísí situace ve školství a ve zdravotnictví. Stručně řečeno některé praxe byly dobré, jiné byly k ničemu. Jejich kvalita závisí na dobrých vyučujících – lékařích, které je potřeba dobře motivovat a dát jim k výuce dobré podmínky. Do těch spadá také např. počet studentů – i talentovaný a nadšený lékař zkrátka neposkytne dobrou praktickou výuku dvaceti studentům najednou.
Pak záleží také na postoji studentů. Absolvovala jsem mnohé praxe o prázdninách v zahraničí, jiní chodí ve volném čase na oddělení tady. Zbytek studentů si jen stěžuje, ale odmítají vzít zodpovědnost za své vzdělání do vlastních rukou, což by mělo přirozeně patřit ke každému VŠ studiu.
Pomáhala jste také v uprchlickém táboře v Athénách. Jaká to pro Vás byla zkušenost a co pro Vás byly nejsilnější „zážitky“?
Nepochybně mě to významně ovlivnilo. Vidět situaci na vlastní oči nejde nahradit čtením článků v novinách, ať už jsou trefné či nikoliv. Z profesního hlediska jsem si snad poprvé zažila tíživý pocit zodpovědnosti za pacienty, kteří navíc v těchto podmínkách neměli na koho jiného se se svými potížemi obrátit. Také mě to poučilo v důležitosti fyzikálního vyšetření – žádné laboratorní výsledky, žádný rentgen jen tak pro jistotu… A z lidské stránky jsem si uvědomila, že byť máme nespočet kulturních rozdílů, jsou věci, které se nemění – třeba výraz a pocity matky, která má strach o své nemocné dítě.
Lákala by Vás i v budoucnu podobná humanitární pomoc?
Jednoznačně ano. Člověku to mimo jiné dá jistou zdravou perspektivu a uvědomění, jak dobře se tady pořád máme. A jak je potřeba si toho vážit a starat se, abychom o to nepřišli.
Výsledkem je tento článek: http://brnensky.denik.cz/zpravy_region/medicka-pomahala-v-uprchlickem-tabore-zakladem-je-kolektiv-ocekava-od-prace-20170226.html
Subjektivní blog 
Napsat komentář