Smažené nebe

Došlo mi to asi až v Brně. Že už prostě nejsem ani trochu v Africe.  Těch pár dní doma byl takový klid a pohoda, že mi to ani nepřišlo. Užívala jsem si vymožeností, jako jsou teplá sprcha, splachovací záchod a hlavně jídla od maminky…

Brno je jiné. Je plné lidí. Odhalila jsem je hned na nádraží: jsou to běloši! Obroni! Víte, jak se to pozná? Při vysedání z vlaku se všichni hnali dopředu, ve snaze chytit první šalinu. Čekat dalších 10 minut by bylo natolik otravné, že se lidi radši tlačí, skoro až postrkují, nekoukají kolem sebe.

Vybavuje se mi, jak jsem čekávala na sdílené taxi – někdy půl hodiny, někdy mnohem dýl; člověk už pak ani nemá – a nechce mít – pojem o čase. Taxi jede tehdy, kdy je v něm aspoň šest pasažérů, což je pochopitelně dost nevyzpytatelné. A nevadilo mi to. Koupila jsem si u slečny, které mohlo být tak třináct, bufut (teda aspoň tak si myslím, že se říkalo těmto sladkým smaženým koulím těsta) a k tomu kokakolu, seděla jsem na lavičce a v hlavě přebírala, co bylo za zajímavé případy na klinice. Vlastně…většinou jsem spíš jen tak čuměla, zaseklá na neurčitém místě v časoprostoru, bez jakýchkoliv uchopitelných myšlenek.

Dneska ráno jsem se vyvalila se solidní kocovinou z auta na kampuse, oblečená do cizího trička a ghanských barevných tepláků. Tak, správně, všichni musí už na dálku z mého dechu cítit, že jsem se s Brnem přes noc řádně uvítala. Jinak by mě snad ani spolužáci nepoznali, nebo by mi hned diagnostikovali něco hodně zhoubného. Vše je v nejlepším pořádku. Rodiče by byli hrdí.

A protože mám čas, zůstanu hledět, zaskočená zbytkáčem a samotným pohledem na okolí. Červená vstupní hala univerzitního kampusu, vedle monstrózní výškáč nemocnice. Posílám fotky kámošům do Afriky. Lukmanovi jako první.

Někdy si říkám, že bych se ráda v příštím životě narodila v Africe, v nějaké chudé zapadlé vesnici, přežila hladomory a nějakou šťastnou náhodou pak vycestovala do Evropy. Jen proto, abych zjistila, jak bych se v ten moment cítila. Jsem na to tak zvědavá, že nad tím přemýšlím až posedle často. Nadšení? Pocit neférovosti? Zloba? Úžas? Nepochopení? Strach? Trochu od všeho? Někteří zcestovalí Ghaňani mi o tom trochu vyprávěli – jak měli silné nutkání políbit zem už na letišti. A jak nic nechápali. A tak dále. Ale nemyslím, že se to dá opsat slovy.

Nikdy jsem si nedovedla představit, jak silné pocity ta změna může vyvolat. Myslím, že nejblíž jsem k tomu měla při zpáteční cestě v letadle s Emirates. Šla jsem každý let aspoň třikrát na záchod, kde do mramorového umyvadla tekla z kohoutku voda. I teplá! Vždycky jsem si pořádně namydlila ruce, několikrát je omyla, pečlivě si je utřela papírovou utěrkou. Pak jsem chvíli zírala do zrcadla a protahovala se. A jak nikdy nepoužívám žádné krémy, tak jsem se vždycky na závěr naplácala tím krásným voňavým krémíčkem, který tam Emirates mají. Pak jsem vzala papírový pohárek a vypláchla jsem si pusu vodou. Jen pro tu radost z existence elegantního kelímku. No zkrátka jsem použila asi úplně všechno, co tam na dvou metrech čtverečních bylo k dispozici. Několikrát se mě letušky ptaly, jestli je se mnou všechno v pořádku. Vždycky jsem jim na to s úsměvem řekla, že v pořádku nejsem, že totiž potřebuju víc whiskey a piva, což mi pokaždé velmi laskavě a neodkladně pomohly napravit. A myslím, že z mého blaženého výrazu byly všechny do jedné pevně přesvědčené, že si na záchod chodím minimálně šňupnout lajnu koksu.

Letiště v Dubaji je opravdu luxusní a tak nablýskané, že mi z toho šla hlava kolem. Už se vůbec nedivím, že si někdo dělá selfie s automatem na Pepsi. Odolávám nutkání si jedno taky udělat. Kdybych poslední dny nevypadala na každé fotce jak opičí zadek, tak do toho asi jdu…

 

Po přednášce a výborném obědu zamířím na kliniku infekčních chorob. Je zvláštní být pacient. Zatímco se v duchu těším, jak prozkouším doktora Husu ze znalosti tropických parazitů a jaká to bude asi bžunda, přemýšlím. Sleduju nervózní pacienty. Pravda, sama jsem čekala…co já vím, dvě, tři hodiny. Bylo mi to ale na rozdíl od všech ostatních podivně příjemné. Zaprvé už jsem si opravdu na čekání přivykla a našla v něm zálibu. A zadruhé trochu rozumím tomu, co se děje. Ostatní nevidí, že doktor se nefláká, ale že v mezičase udělal tři nebo čtyři příjmy. Že i když si přišli jen pro recept, tak to neznamená, že doktor všechno pustí jen abyste mohli rychle na obídek. No jo, to se mi to kecá, když mám plný žaludek, když mě vlastně jen svrbí noha a když vím, co mi je…

Čekání v čekárně je ideální příležitost si zapřemýšlet. A o čem jiném přemýšlet u doktora, než o svém vlastním zdraví. Všimla jsem si jedné zvláštní, drobné věci. Druhý den po příjezdu mě začaly pobolívat záda. Nejdřív jsem si toho nevšímala, protože je to s mojí posturou poměrně běžná věc. Pak jsem si ale uvědomila, že v Ghaně mě snad ani jednou nebolely. Hm. Trocha mého diagnostického já začne šrotovat. Že by to bylo tím, že jsem se tam víc hýbala? Nosili jsme v lavorech na hlavách cihly, písek a vodu do asi 100m vzdálené školy, kterou jsme opravovali. Někdy před večeří jsem nanosila na hlavě do školy okolo sto litrů vody, aby kluci měli ráno rychlejší start a abych se trochu unavila. Že bych si to takhle rozcvičila? Nebo že by mě záda bolely z tahání krosny? Ale vždyť jsem ji skoro nikam nenesla. Matrací to být nemůže, vždyť v Larabanze jsem spala na prochcaném molitanu na křivých fošnách šikmé pseudopostele…

A ještě chvíli kroužím výmluvama kolem zcela jasného verdiktu: že totiž záda bolí, když si toho na ně nakládáme moc. Jestlipak to nemám náhodou ve zvyku? Tak se na to podíváme. Pět státnic na krku. Vybrat si specializaci. Najít si práci. Po večerech zachránit svět. Seznam věcí, co chci přečíst a naučit se. Seznam úkolů, který se mi začal rýsovat v hlavě už po cestě z Vídně domů. Podat přihlášku na státnice do tehdy a tehdy. Podat žádost o stipendia. Seznam seznamů. Utratit stipendia za knížky ke státnicím. Koupit si šalinkartu. Zavolat tamtomu. Zařídit tamto. Napsat onomu. Nosit s sebou šalinkartu. Nezabouchnout klíče. Jít na kolegium děkana. Najít a pečlivě vyplnit diář, ideálně každé okýnko. Do toho by to chtělo být super dcera a trávit víc času s rodinou, vytáhnout ségry na kafe. Naplánovat schůzku se senátory. Připravit se na schůzku se senátory. Jít na schůzku s tamtím a hentím. Opít se s těma a jít na kafe s tamtěma. Udělat přednášku o Ghaně. Dopsat blog. Dohnat seriály. Rozjet dva tři nové projekty, co se mi rýsují v hlavě – musím to stihnout, vždyť za rok budu pracovat a na nic už nikdy v životě nebude čas!!! Udělat aspoň to, co jsem už slíbila. Uklidit pokoj. Naskenovat certifikát. Jo a chodit každý den do školy. Nebo aspoň každý druhý. Hm. Člověk se prostě pod tou vahou prohne…

A tak si to všechno sepíšu do stručných bodů. Zakroužkuju tři věci, na kterých mi opravdu od srdce záleží. A pak ještě jednu z nich vyškrtnu. A podtrhnu další tři, které musím vyřídit, aby se země nepřestala točit kolem své osy. Zbytek si nechám na neurčito, na státnice radši už vůbec nemyslím a večer jdu na slíbené pivo/schůzku, která bude určitě příjemná, protože se tam zcela určitě dozvím, jak šikovní lidi navazují na projekt, do kterého jsem vložila minulý semestr jakýsi kus energie a srdce. A jater. A budu se snažit jim do toho nekecat a přísahám, že neslíbím ani trochu pomoci. Nikdy pro mě není lehké si uvědomit, že věci fungují i beze mě a mnohdy taky mnohem líp. Už v tom odcházení z pseudofunkcí ale mám kus praxe a vím, že to není sice lehké, ale je to to nejlepší, v co může člověk doufat. Totiž, že na něj někdo naváže a ještě to posune o kus dál…

S receptem v ruce a odlehčenou hlavou si to štráduju pryč od monstra. Stýská se mi po bufutu…tak si koupím dobré kafé, po kterém se mi stýskalo v Ghaně… Člověk prostě nikdy nebude spokojený.