Tak kde začít… poněkud jsem se zasekla v psaní. Ne, že by nebyl čas. To vůbec ne. Tady se na čas nehraje. Nikomu nepřijde divné, když ti nějaký jednoduchý úkol trvá tři týdny. Všechno, co má být zítra, bude možná někdy. A právě proto se mi tady líbí. Člověk sice nemůže od ostatních moc očekávat… ale je osvobozen od toho, že od něj neustále něco očekávají ti druzí. Nikdo se tady nemusí vnitřně trestat za to, že něco odložil na jindy nebo zrušil, protože je to standard. Myslím, že budu mít po návratu problém se přizpůsobit našemu věčnému komplikovanému shonu za čímsi. Je to krásné, nicméně tenhle laxní přístup ke všemu je podle mě velkou mírou příčinou toho, proč je Afrika ve spoustě věcech tak v háji.
Stejný plíživý chaos, jaký vládne v každodenním životě zdejších rodin, panuje totiž taky ve všech organizacích, ve vládě. Je to jakýsi vzorec chování a kultury, který se nám Evropanům poměrně těžko chápe. Stávají se věci, kterým lze velmi jednoduše předcházet. Koza vleze do kuchyně, vyskočí na stůl a sežere rodině snídani. Protože zavírat dveře je moc práce, natožpak mít zvířata někde za ohradou – to je naprosto nepředstavitelně složité. Stejně tak si nehlídaný úředník nebo politik spásá balík peněz, které byly přichystány pro všechny. Všichni o koze i politikovi věděli, že to udělají. Nikdo ale pořád nemyslí na dveře, natožpak na ohradu. Pak přiběhnou a rozzlobeně dupají a bědují nad tou strašnou škodou. Hm…vlastně jsme si ve spoustě ohledech podobní.
V dlouhé chvíli procházím „zásoby“ ve skladu na klinice. Vyhazuju hromadu kanyl prošlých v roce 2013, navíc nasáklých rozlitým fýzákem. Klinika je maličká, v jedné ambulanci vyšetřují dva pacienty najednou, projde jich tudy zhruba 30 až 40 denně. Ale někdy třeba jen 8, jako zrovna dnes, a tak jsem v mezičase krapet uklízela (vyházela půlku věcí co tu mají – vesměs naprosto nepoužitelných a nesmyslných blbin).
Některé pacienty si tu občas necháme, na pár hodin je uložíme na postel, necháme jim vykapat infuzi, vyčkáváme, jestli dětem klesne horečka. Když je hůř, jedou do nemocnice do sousední vesnice.
Ve skladu zbývá asi třicet kanyl, navíc většina z nich je s příliš širokou jehlou, která se u dětí použít nedá. Tak si zavolám hocha z personálu. „Příteli, bratře můj, máme málo kanyl, to nám vystačí tak na týden, při nejlepším na dva,“ běduju. „Jak, málo, vždyť je toho plná krabice!“. „Kde…jo jako tahle… to je málo…“ trpělivě vysvětluju. Dozvídám se, že když se to objedná hnedka, dojde to tak za dva týdny (což v překladu může znamenat měsíc, dva…). Neuvěřitelně dlouho trvalo, než pochopil, že je opravdu na čase objednávku zadat. Že totiž dva týdny uplynou zhruba tak během dvou týdnů. Vnímání času někteří lidé absolutně postrádají a mě to vždycky obrovsky fascinuje. Jindy se totiž věci řeší asi až tehdy, když dojdou. Zrovna dneska jel Lukman na jinou kliniku, aby přivezl aspoň pár injekčních stříkaček, abych mohla dál řvoucím dětem píchat do zadku antimalarika. A to mě k této intervenci vlastně přimělo.
Nakonec jsem dosáhla svého a další den se skutečně objednaly věci ze seznamu, který jsem sepsala. Prý. Což ale vlastně nic neřeší, protože až odjedu, bude to zase to samé, a tak z toho dobrý pocit nemám. Probírám to všechno s Lukmanem, který se tady – stejně jako já – často cítí jako mimozemšťan. Tolerovaný, respektovaný, přátelsky přijatý, ale většinou nevyslyšený mimozemšťan.
Lukman je totiž kamarád Pítra Čeka, jak mi každé ráno připomíná, a pochází z Ček ripablik a je v Ghaně jenom na návštěvě. Smějeme se tomu pokaždé. Lukman totiž v mnohých věcech myslí jako obroni. Jako lidé zpoza horizontu, jako lidé ze západu, jako běloši. Nebo se ve mně minimálně věrně snaží vyvolat tento dojem. Nemá rád nedochvilnost, nepořádek, lži, podvody a korupci – kombinace, o které sama uznávám, že určitě nemůže pocházet z ghanského mozku.
Vedeme spolu dlouhé debaty – vysvětluje, jak ho frustruje polozhroucený ghanský zdravotní systém; já zase rozjímám nad tím, že když se člověku něco nelíbí, měl by s tím něco dělat; on zase, že bez korupce ani ránu a že když nejsi bohatá velká ryba, tak to prostě nejde. Dlouhé ticho, ve kterém upilovávám ampuli artemetheru o okenní tabuli a natahuju 40mg pro holčičku ve vysokých horečkách. Čtyřicítkové ampule došly, tak nabírám půlku osmdesátky. Testy na malárii došly, tak léčíme naslepo – paralen, antimalárika a širokospektrá antibiotika, rehydratace. Víc toho tady stejně není.
Holčička přestala brečet, tak si ještě jednou si poslechnu plíce a znova zdůrazňuju Lukmanovi, že je to podle všeho parádně rozjetá pneumonie, a že si musíme dát bacha na to, aby se mamce všecko pěkně vysvětlilo minimálně třikrát. Lukman dá na mě a maluje na cár papíru mamince počty kuliček (prášků) a počty lžiček různých sirupů, které jsem holčičce předepsala; ještě to po očku kontroluju, protože všeobecně mají místní tendence hodně předávkovávat. Maminka je negramotná a navíc mluví dialektem, kterému Lukman sotva rozumí, takže to není zrovna jednoduché. Léčíme navíc současně malárii a pneumonii, protože i když se to zdá jako jasný zápal plic, neznamená to ani zdaleka, že děvče nemá i malárii.
Vybírám od maminky 6 cedi – 37 Kč – a nechávám si pak už asi po čtvrté vysvětlit, proč vybíráme peníze za antimalarickou injekci, kterou kryje pojištění. Holčička začne zase řvát na celou Ghanu (což je hodně velká země), jen co vezmu stříkačku do ruky. Maminka ji drží a já bodnu, aspiruju a co nejrychleji se snažím tohle trápeníčko dokončit. Škoda, že jsem tak levá…
Lukman pak znova povídá, jak to s těma penězma chodí. Ne že by to bylo tak složité, jen se mi tomu pořád nechce věřit, tak se chci ujistit, že mi každý na klinice podá stejnou variantu.
Ghanské pojištění je velmi levné – 5 cedi (30Kč) pro děti a seniory, zbytek 20 cedi (120 Kč) na jeden rok. Pojištění si mohou tedy dovolit vesměs všichni. Ti, co ho nemají, ho nemají proto, že zapomněli, kašlou na to, nebo nemohli opustit domácnost, aby si ho vyřídili.
Pojištění je tak levné, že jednoduše do systému nepřináší dostatek peněz na to, aby fungovaly základní věci, které toto pojištění slibuje. Ani se to od tohoto systému vlastně neočekává – má ho dotovat vláda této ne zrovna nejchudší země. Podle všeho ale odhaduju, že penízky každé ráno užírají drzé kozy.
Obyčejné přijmutí jednoho pacienta na klinice má pojišťovna klinice krýt hodnotou 7 cd. Jen to, že dojde a je přijat v ambulanci. Z těchto peněz se má mj. skládat výplata asi pěti pracovníků zdejší kliniky. Další peníze pojišťovny jdou na diagnostické testy (jsou-li nějaké k dispozici), některé jsou hrazeny, k většině těch užitečnějších ale i pojištění pacienti doplácí mnohdy nemalé sumy. Další penízky jsou za léky – ghanské pojištění kryje škálu asi 540ti léků, což by nám přišlo relativně směšné, nicméně řekněme, že je to na zdejší poměry hodně slušné. Víc se toho na klinikách nedělá, v nemocnicích je to samozřejmě jiná pohádka.
Takže zpátky k věci, proč tedy platí maminka za lék, který má být krytý pojišťovnou?
Protože to nefunguje a není dost peněz, je potřeba jednoduše někde něco nezaplatit. Uřezává se pochopitelně nejdříve na těch nejmenších klinikách, a to nejprve na lidech. Zaměstnanci zdejší kliniky nedostali zaplaceno od července minulého roku a žijou z peněz rodiny. Ha, najednou mi nepřijde tak strašné, že nechodí do práce včas… Dále se uřezává na dodávaných lécích. U nás je to z nějakého záhadného důvodu arthemeter. Prostě ho nedostanou, i když je to jeden z nejčastěji používaných léků. A tak se kluci domluvili, že to nakoupí v lékárně ze svého a pacientům alespoň nabídnou, že si lék mohou koupit.
Podobné situace jsou zcela běžné napříč Ghanou, systém zdravotního pojištění se rozpadá už několik let a nevypadá to, že se to brzy zlepší. Lukman a ostatní ale stejně chodí pořád do práce, protože, jak mi s kyselým výrazem vysvětluje, když nepřijde, nedoplatí na to ti šmejdi, kteří Ghanu rozkrádají, ale obyčejní lidi. Navíc… v našem prostředí by bylo tolerovatelné s tím seknout; tady, kde každý pochází ze široké rodiny a všichni všechny znají, by byli brzo pod tak obrovským tlakem, že by nechodit do práce jednoduše nestálo za ty trable.
Na klinice ve vesnici Larabanga jsem strávila dva týdny, během kterých se můj počáteční despekt ke zdejším zaměstnancům změnil v něco, co by se dalo nazývat respektem. A na Lukmana budu vždycky ráda vzpomínat (byť s vědomím, že si ho trochu idealizuju, a že půlka jeho povídek jsou možná kecy v kleci) jako na jednoho z mimozemšťanů, kteří sice nezapadají mezi ostatní, ale právě proto drží svět jakžtakž pohromadě.
Subjektivní blog 
Napsat komentář