V nemocnici Korle Bu

Tak abyste si teda nemysleli, že jsem sem jela jenom výletovat a popíjet. Mám za sebou měsíc stáže v Korle Bu Teaching hospital v Akkře na gynekologicko-porodnickém oddělení. Bylo to…všelijaké.

Byla jsem přiřazena ke skupince místních studentů pátého ročníku, kterým právě začínala šestitýdenní stáž. Každý den v týdnu byli umístěni jinde. Začínali ráno v osm přednáškou. Ve velké hale na mě nezbylo místo, a tak sdílím židli na půl zadku s Viky. Hodinu protrpím posloucháním úvodu do pediatrie – že děti nejsou malí dospělí atp., a utvrdím se v rozhodnutí, že si přednášky propříště odpustím.

Kolem deváté ghanského času (čili něco málo po desáté) začínáme na gynekologických ambulancích. Studenti se rozdělí do dvou skupinek. Nás osm dostane přiřazenu jednu pacientku, které máme za úkol odebrat anamnézu. Trvalo to dvě hodiny (ano, jedna pacientka), dále čekáme na doktora, který to po nás má zkontrolovat. Prolistovávám dokumentaci – ručně psanou. Spousta poetického povídání o všem možném, z čehož informační hodnotu má jeden řádek: pacientka je neplodná. Jsem z toho celodenního postávání úplně vyřízená a tak se po půlhoďce marného čekání odebírám na oběd…

Podobnou zkušenost mají i ostatní zahraniční studenti. Když člověk chce něco vidět a dělat, musí si to vyběhat sám. Další týdny už jsem byla o něco troufalejší. Když došlo na další odběr anamnézy, domluvila jsem se se studenty, že to udělám já. Nejdřív je poprosím, ať jdou ven a zůstanou jenom dva, že je nás moc a pacientka by se mohla stydět; smějou se mi, ale poslechnou. Postupuju podle toho, jak píšou dokumentaci v Ghaně. Pacientka naštěstí mluví anglicky a tak si deset minut povídáme. Pak ji propustím a teprve potom vše sepíšu. Vysvětluju studentům, že takto je to ohleduplnější k pacientovi, povídání je příjemnější, neztrácí se čas a při rozhovoru stačí udělat si pár poznámek. Moc tomu asi nerozumějí…

Studenti jsou na mě ovšem moc milí, ve všem mi radí. Trochu je obdivuju v jejich pečlivosti a výdrži. Není vzácností, že se společně skládáme na vyšetření pacientům, kteří nemají pojištění.

 

 

Při první operaci, kterou jsem viděla, došlo k výpadku proudu. Studenti přistoupili a svítili chirurgům mobilem, než světla opět naskočila. Na zemi byla kaluž vody přes půl místnosti – nakapala z klimatizace.

 

 

Jedna z věcí, která mi byla trnem v oku, bylo zacházení s pacienty. Ohledy se na ně moc nebraly. Vizita trvala třeba tři hodiny, hodinu jsme stáli s profesorem u jedné pacientky, které studenti prohmatávali břicho, zatímco on vykládal nějaké historky různého charakteru. Pacientce nebylo dobře, v průběhu vyšetřování povzdychávala a usínala. Takové výjevy zde nebyly žádnou vzácností. Někdy jsem z toho byla tak otrávená, že jsem odešla. Nebo nepřišla.

Ani s dětma se tu nikdo nepárá, nechají je klidně vyděšeně řvát bez mrknutí oka, bez jakéhokoliv pokusu dítě uklidnit. Opět se mi všichni smějí, když malému chlapečkovi otřu slzy a nafouknu mu rukavici, se kterou si hrajeme. A je mi dost jedno, že jim to přijde vtipné – chlapeček nadšeně kouká a usmívá se.

Na oddělení při vizitě přistupuju k zoufale vypadající paní, která zřejmě potřebuje na toaletu. Posunkem mi ukazuje, že potřebuje vypojit infuzi. Studenti ani nehnou brvou, tak se toho chopím… Ten její vděčný výraz si pamatuju – nedá se říct, že mě potěšil, spíš ještě víc zarmoutil…

Moje snahy o drobná hrdinství ale tady dostaly několikrát pěkně na frak. Jedno dopoledne přicházím na gynekologické oddělení – velkou halu s plechovou střechou. Místo místností jsou tady pouze zídky do výšky kousek nad pas, které mají zajišťovat soukromí pacientek. Nemyslím, že to funguje. Studenti mají rozděleny čtyři pacientky, které mají prezentovat na vizitě. Když přijdu, zrovna se připravují a opakují si historii jednotlivých pacientek. Všechny si obcházím a nechám si o nich popovídat; studenti jsou rádi, že si na mě můžou procvičit prezentaci.

Zaujala mě jedna třicetipětiletá paní, která vypadala hodně špatně. Byla malátná, vypadala slabě a bledě – dá-li se to o černoškách říct… Student mi vysvětluje, že má už asi tři týdny silné vaginální krvácení. Než stihne pokračovat, ptám se ho, jaký má krevní tlak. „Eh, no, měřil jsem ho někdy včera, moc si to nepamatuju…“ …. …. Zachovávám poker face a co nejopatrněji navrhuji, zda bychom ho nemohli změřit nyní. „No, když já nevím, kde je tonometr….“ Fůůů kámo, tak takhle ne. Poněkud rázně, ale diplomaticky, zastavím kolemjdoucí sestru a nejslušnější angličtinou se ptám, zda by mohla přinést tonometr. Během patnácti minut, co byla pryč, si pacientku lépe prohlížím. Vím jen jedno: všecko je špatně. Konečně tonometr. Spouštím rtuť a v tu ránu se nějaká sestra rozhodne, že projede přes celou halu neuvěřitelně rozrachoceným vozíkem. Z čela mi kape pot – je tu dusno a trochu smrad. Druhý pokus…zdá se mi, že slyším slabounký vír někde kousek nad sedmdesátkou… Jen se utvrzuju v tom, co mi bylo už předtím jasné.

Právě přišel doktor. Chvíli přemýšlím a dám si pár pomyslných nádechů a výdechů (ze skutečných bych se asi kvůli smradu pozvracela), pak nasadím ten nejdecentnější výraz (tzn. tvářím se jako debil) a přistupuju k doktorovi. Znělo to asi takhle, akorát stokrát hloupěji:

„Pane doktore, ráda bych se zeptala na tuto pacientku. Dle mého názoru na tom není dobře, již dlouho krvácí a nyní má velmi nízký tlak“.

„Ano, já vím“.

„A mohu se zeptat, co se s ní bude dít? Asi potřebuje co nejdříve operaci“.

„Jo. Ale nemá na ni peníze“.

„Aha… a co alespoň nějaký intravenózní roztok, transfuze krve?“ blábolím nemoudře dál.

„Jistě, to by šlo. Ale jaký by to mělo smysl, když si nemůže dovolit operaci? Co do ní nalijeme, vyteče zase ven. Její rodina se už týden snaží sehnat peníze, ale sehnali tak akorát na předchozí léčbu.“

„Aha, děkuji za vysvětlení, už tomu rozumím“, lžu. Nerozumím ničemu. Ghanské pojištění, které by tuto operaci nejspíše pokrylo, stojí 20 ghanských cedi. To je asi 130 Kč. Na rok.

A abychom si rozuměli, nemocnice Korle Bu je prý největší v celé západní Africe, ve spoustě oborech je nejšpičkovější široko daleko. Ghana také není žádná země třetího světa. Je to země relativně bohatá, žijící léta v míru, nevyčerpaná žádnou válkou. Je zde chudoba, ale povětšinou chudoba benigní, která nám přijde smutná, ale de facto tomu tak úplně není. Ghana jen ve spoustě věcech nezvládá řídit sama sebe – o tom ale až někdy jindy.

Po pěti diplomatických minutách se omlouvám a jdu zpátky na koleje. Zavřu se na pokoji. Ne, nebrečím, ale jsem naštvaná, nevím na co přesně.

Další den leží na lůžku této mladé paní někdo jiný. Už se na ni neptám.