Procházka nad pralesem

Začíná to poněkud typicky. Všichni jsme připraveni vyrazit. Tedy až na ghanské studenty, kteří výlet organizují. Vyrážíme jen se dvěma hodinama zpoždění…

Dorážíme na hostel. Na nádvoří zrovna probíhá mše. To znamená, že se tancuje.

A chvílemi i sedí a poslouchá kázání…

My průběh mše jistíme ze zálohy. Hrajem hry, učíme abstinenty pít a tak…

Další den byl ve znamení smíšených pocitů… Ráno opět dlouho čekáme, než se všichni (ghaňani) posbírají. Pak jedeme na snídani do restaurace, kde o nás nevěděli. Na jídlo čekáme asi dvě hodiny a ne všichni se dočkali. Jak by řekl Martin Luther (nebyl on z Ghany?): I have so much to do that I shall spent first three hours in prayer. (Mám toho na práci tolik, že bych měl první tři hodiny věnovat modlitbám.) Některým se chce vraždit, jiní upadají do hypoglykemického spánku… ale zbytek dne už byl skoro na jedničku.

Navštěvujeme národní park Kakum – tropický deštný prales. Dostál svého jména – bylo vedro a pršelo.

Začíná canopy walkway. Nějak jsem se předem nezajímala o to, co to vlastně je…

Takže mě tato procházka po kluzkých rozvrzaných můstcích ve výšce okolo čtyřiceti metrů – zkrátka nad stromy – poněkud překvapila.

Jak by řekl Amar… nebojím se výšek, bojím se toho, že z té výšky spadnu…

Přes koruny stromů ani nešlo vidět na zem… Na druhém můstku se ozývají dozvuky ranní kocoviny…rukama pevně svírám lano a snažím se zachovat si poker face…

Všichni jsme na tom tak nějak podobně.

Byl to nádherný zážitek, ten nejlepší za celý víkend. Výhledy na mlhu v korunách stromů, vlhký dusný vzduch, trocha toho adrenalinu… Jen jsem měla o foťák docela strach kvůli dešti, tak jsem toho moc nenafotila…

Zem, pevná zem! Ale klidně bych šla znovu. Procházka parkem taky stála za to…

A kdo by to byl řekl, zapadl nám autobus. Tip pro příště: neparkuj autobus v bahně ve svahu…

Nálepka rasta baby na mém okně tak trochu vyjadřuje dopolední náladu nás všech…

Prohlídka hradu Cape Coast. Jeden z mnoha hradů, které byly využívány k obchodování s otroky. Místo s ponurou atmosférou, doplněnou vlhkým pachem slané rybiny a kdoví čeho dalšího.

Prý tu byl na návštěvě i Obama…

S knedlíkem v krku posloucháme výklad. Navštívili jsme podzemní labyrint a několik těsných temných věznic, ve kterých otroky drželi. Průvodce vždy na konci zhasne světlo a nechá nás nasát atmosféru.

Pak se procházíme po okolí…

Sleduju mé oblíbené vlny…

A nahlížíme do rybářské vesnice…

Na večeři už tak dlouho nečekáme. Typická polévka, myslím s kozím masem. V restauracích tak nějak všeobecně neřeší světlo, tak to řešíme po svém…

Další den je opět velmi produktivní..

Navštivujeme město Elmino, procházíme se po přístavu.

Po pláži, na kterou se chodí kakat (zcela běžné na většině pobřeží).

Děcka se předvádějí v naději, že jim dáme nějaké ty cedi…v pozadí kousek dalšího hradu. Asi jsem ho nějak zapomněla vyfotit, ale vypadá de facto stejně jak ten první.

Všechno je tu divné. Tak jsme z toho taky divní.

Muž nám nasekává kokos…

Nejdřív vypiješ, potom sníš.

A pak už hurá domů…po cestě kupujem ovoce od dam, které autobus obklopí na každé zastávce… Výlet to konec konců nebyl špatný, jen místo tří dnů by se to dalo stihnout za jeden a s polovičním rozpočtem, tak jsme se z toho poučili a další výlet radši plánujeme sami…