Musíš prostě chytit vlnu!

Každý den je lepší a lepší. Každou noc před usnutím si říkám, že tohle byl dosud nejlepší den. Začíná tady být nesnesitelně dobře a čas se tak rychle krátí – už za týden opustím mou milovanou smrdutou Akkru a přemístím se na sever… Zvykli jsme si na všechno, moc se nám tu líbí a užíváme si každou chvíli. Podařilo se nám totiž chytit vlnu…

Tržiště Makola market. Nebo spíše celá čtvrť plná obchodů na ulici i vevnitř ve velkých halách – v nejstísněnějších prostorech, jaké si dovedete představit… i přesto v úzkostně uzounkých uličkách míjíme pracovité dámy s plnými koši zboží všeho druhu… jak jinak, než na hlavách.

Nasáváme atmošku. Už docela umíme smlouvat. Všichni na nás pokřikují – Obroni, Obroni, a smějí se nám, žebrají, vnucují své zboží. Spoustě lidí se ale očividně nelíbí můj foťák, tak ho brzo schovávám… Sice už jsme dost zvyklí na všechno, i tak je ale návštěva Makola marketu hluboce vyčerpávající…Tolik věcí, lídí, barev, pachů, lidí, věcí, pokřiků… Jde nám z toho hlava kolem. Kupujeme velké balení našich oblíbených sušenek za přátelskou cenu… a pár dalších kravinek za cenu vyloženě směšnou…

A vybíráme látku, ze které si necháme později ušít kalhoty, trička a kdoví co ještě…

Nakonec jsme byli rádi, že jsme se vymotali pryč a chytili taxika zpátky domů… (toto na fotce je nejklidnější část někde na okraji tržiště, ke jsem se opět odvážila něco vyfotit).

Jeden z momentů, kdy jsem si uvědomila, že je mi tady až moc dobře, byl na party na pláži během víkendového výletu do Cape Coast. Klub byl téměř na pláži, vstup zadarmo, pivo nebylo uplně nejdražší a bez problémů jsem propašovala dovnitř flašku gina a nějaké toniky k tomu.

V pokročilejší hodině hoří na pláži třímetrová vatra, kolem které chvilku křepčíme. Pak se konečně odhodlávám k tomu, co mě lákalo celý večer, ale z přebytku zodpovědnosti jsem se do toho dosud nepustila. Zahazuju boty a rozbíhám se vstříc vlnám. Obdivuju tu sílu…neskutečnou sílu. Vlny, které mi málem podráží nohy, i když jsou třeba jen po kolena. Ostražitě jdu dál a dál, pobíhám tam a zpátky, běhám do stran podél vln a zase zpět směrem k dohořívajícímu ohni… a pomalu si s vlnama začínáme rozumět…

Ach ano, rodiče na mě musí být tak hrdí. Podnapilá, s flaškou ginu v jedné ruce, cigárem v druhé (nebo to snad byl joint?!?), čvachtám se ve vlnách a šklebím se od ucha k uchu. Jedna zrádná vlna mě očváchla od hlavy až k patě, jen proto, aby zase svižně vycouvala a nechala mě na chvilku osamocenou, kompletně smáčenou. Směju se tomu, protože v peněžence, co mám v kapse, stejně už nic moc nemám… a mobil nevím kde je, ale u mě určitě ne… A gin to přežil.

Vracíme se zpátky na párty – žeprý musím jít hned teď urgentně tancovat. Nemám ovšem tušení, kde zůstaly moje boty. Tak protočím oči a říkám si, že ty střepy risknu… Potkávám se s Lukášem, Čechem, který sem přijel spravovat střechy nebo co; tvrdne tu už dobrých pár měsíců a náhodou jsme se seznámili někde ve frontě na pivo. Nejsem si jistá, na čem si jede, ale tancuje taky bosky, a tak mě to uklidňuje…

Museli jsme samozřejmě jít tancovat nahoru na „parket“ o velikosti 2×1 metr čtvereční. Chvilku to strpím, přece nebudu škarohlíd a kazisvět… Pak scházíme dolů – Ghaňani už nás volají, že už musíme jet na ubytko… a tak tedy scházím… svou pravou nohou rovnou na rozbitou flašku od piva. Chudák flaška je po mém došlápnutí už úplně napadrť! Kontroluju stav své pravice – není vejpůl! A ještě chvíli jsem si myslela, že jsem vyvázla bez ničeho. Nakonec to byl jen půlcentimetrový střep zaražený do strany jednoho bezvýznamného prstu. Zkušeně odhopkám do klidu, pořádně ránu propláchnu džinem, počkám, až přestane téct červená a zabalím prstíček do kapesníku, který mi někdo donesl. Tak aspoň, že mě všichni litujou, no ne? Najednou se dokonce někde objevily moje boty…

To bylo minulý víkend. A dneska pokračovaly moje pletky s vlnama… Z čistě zdravotních důvodů jsme se dneska rozhodli vynechat nemocnici (o které stále nemám sílu nic napsat) a vyrazili jsme hned brzo ráno o půl desáté na pláž Kokrobite.

Čtyři muži, jedna vlna. Hádejte, kdo vyhrál…

Válíme se na pláži a poprvé na sebe dávám opalovací krém. Ne, že by ho bylo potřeba, slunko je – stejně jako celou dobu, co jsem tady – pořád ukryté za mrakem a smogem… dávám si ho jen tak pro ten pocit, že jsem na pláži… Kolem pobíhají nahaté děcka (dala jsem si záležet, abych je nedopatřením nevyfotila), a oblečení mladí hrají kousek dál fotbal.

Chtěli jsme původně surfovat, ale nestihli jsme dobré vlny. Tyhle blízké zvládá jen zkušený místňák. Domlouváme se s Mr. Brightem, týpkem z UK, který tady už deset let žije a dává lekce surfingu, že přijedeme jindy.