Každý den tady vidím něco, na co asi v životě nezapomenu. Při procházce rybářským přístavem/vesnicí ve čtvrti Jamestown byla asi doteď koncentrace těchto zážitků nejvyšší…
Nově příchozí britští studenti. Sotva dojeli, vyrazili s námi na výlet. Na mainstreet kupují kukuřici na cestu. Nemyslím, že byl uplně dobrý nápad jít hned první den na procházku do Jamestownu. V trotru ještě pěkně s úsměvem…Přicházíme do přístavu. Dítě si hraje s pneumatikou. Nebo možná že nehraje a někam ji táhne… Tak takhle si tady žijou. Ga people, původně farmáři, dnes rybáři, kteří se zde usadili ještě před vznikem Accry jako takové. Končí tady taky lidé, kterým se nepodaří nikde ve městě uchytit. A spousty sirotků… Buďto odjinud, nebo děti rybářů, kterým se jednoho dne na moři nepoštěstilo. Jeden z momentů, kdy jsem se fakt nenáviděla. S průvodcem vstupujeme do přístaviště. Myslím na tzv. poverty tourism – turistika za chudobou; mnohými rozebírané téma. Celé mi to přijde tak neetické, my, obroni (slangově lidé zpoza horizontu, běloši), se svými zahojenými životy a zrcadlovkama na krku si jdeme na procházku v ceně dvou piv sem. Očumovat lidi, kteří tady žijí a pracují. Fuj. Ale stejně mi to nedá a sem tam od pasu nějakou fotku střelím. Když už tam jsem. A byla jsem ráda, že jsem tam šla, nicméně…strašně moc jsem si přála neviditelný plášť.Pytle (s fakt nevim-čim) této velikosti nosívají nosívají místní běžně na hlavě. Je to skutečný skill. Na ulici jsme viděli i spontánní soutěže o to, kdo unese větší pytel 🙂 Nevím, proč to nošení věcí na hlavě neprovozujeme taky, přijde mi to dost praktické. A jo, my vlastně moc věcí nosit nepotřebujem, tak jsme na to nemuseli přijít…Lodě z jednoho kusu dřeva.Je-libo rybičku?Dítě před místní školou pro sirotky.
Úsměv už všechny zcela přešel. Průvodce nám vysvětluje historii zdejších lidí. Moc neposlouchám. Příliš mnoho podnětů, obrazů, pachů ryb, hniloby a výkalů, vlhko, dusno… Kdyby nás průvodce nezastavil, stopro bysme do toho šlápli. Z dálky to vypadalo jako odpadky. Nicméně takto se zde suší malé ryby. V prachu na zemi.
Rybář spravuje a skkládá síť…Rybičky, rybičky, rybáři jedou…
Ženy prodávají ryby. Tradicí v rodinách Ga je, že o finance a prodej se stará žena. Muž pracuje a k financím ženy nemá volný přístup. Všechen majetek se dědí z matky na dcery. Muži jedné linie žijí pospolu. Ženy bydlí u svých matek i po svatbě. Místní mešita. Přestože tato část země je téměř výhradně křesťanská, mešity se tu vyskytují. Sever Akry je totiž zase téměř výhradně muslimský. Jedna země, dvě náboženství a vychází spolu bez jakýchkoliv problémů. Lidé se tu podle mě totiž dělí jen na věřící a hodně věřící. Dle statistik je věřících 96% obyvatel Ghany – nejvíce na světě.
Maják, Jamestown Lighthouse. Postaven Brity původně v roce 1871, rekonstruován 1930. Jamestown je místem navštěvovaným turisty se zájmem o koloniální historii. Ghana se osvobodila v roce 1957 a je místní jsou na to velmi hrdí. V okolí je také James Fort, pevnost, používaná dlouhá léta jako vězení. Setkáte se zde s různými reakcemi na focení. Především děti, ale i některé ženy, fotky přímo vyžadují. Jiní nám nadávali v jazyce Ga jen co jsme se přiblížili…
Stoupáme na vrchol majáku..
Kofi, ghanský medik, který nás doprovázel; a Nils, medik z Německa.
Na konci prohlídky od nás průvodce vybírá peníze pro místní sirotčinec. Krom toho, že jsem už měla docela hluboko do kapsy z toho mám smíšené pocity a tak mu nic nedám.
Nějak mi ty fotky nejdou otočit. Toto už je o kus dál, v parku pana Kwame Nkrumah, prvního prezidenta nezávislé Ghany, stěžejní osobností dlouhého boje osvobození se od britské kolonizace. Hlavu jeho sochy sejmuli při nějaké demonstraci – našla se a je na stojanu opodál.
Kwameho hrobka.Kwameho Cadillac. A byli jsme také v muzeu, kde byla Kwameho židle, Kwameho knihovna, Kwameho stůl, Kwameho postel, Kwameho oblečení. Nad Kwameho hrobkou je toto. Symbolizuje to buď kmen stromu (základ Ghany, který Kwame vytvořil), nebo rukojeť meče zaraženého do země (tj. síla, kterou Kwame oplýval). Cítím se ještě hůř, než ve vesnici. Kontrast vesnice s tímto pětihektarovým udržovaným parkem dedikovaným jedné osobě…Čekáme, už ani nevím na co, a místní týpek nám přišel zatancovat a zazpívat.
Zpátky na mainstreet, u naší oblíbené Mango Lady. Každý si necháváme nakrájet jedno nejlepší mango na světě na utišení nervů, tiše ho zobeme a vstřebáváme.
Subjektivní blog 
Napsat komentář