Celá IFMSA, jako spousta dalších super věcí na světě, stojí jen a pouze na dobrovolnících. Na každém z nich – od těch, co se příležitostně nachomýtnou, aby podrželi dveře, přes ty, kteří sami zorganizují něco menšího, něco většího, až po magory, co pracují na národní a mezinárodní úrovni.
A to je chvályhodné. Až dojemné. Dodává víru v budoucnost. Zpříjemňuje přítomnost.
Je ovšem důležité si jasně uvědomit, co to vlastně dobrovolník je:
Dobrovolník je člověk, který pracuje ze své dobré vůle.
V ideálním případě pracuje na vizi, které pevně věří. A vlastně by to ani tak neměla být víra, jako naprostá jistota.
Dobrovolník není osoba, která pracuje proto, že chce něco získat. Kupředu ho neženou peníze, jiné osobní výhody ani touha po životním štěstí a sluníčkové spokojenosti se sebe samou, ani touha po uznání. Dobrovolník pracuje pro svou práci. V té vidí jasný smysl a nachází nevyčerpatelnou motivaci.
Dovolte mi naznačit, co si myslím, že takový dobrovolník asi tak může dostat, pracuje-li tak, jak má:
1) Dobrý pocit. Z dobře odvedené práce. Z příležitostně dobrých zážitků. Z fungující spolupráce se svými kolegy.
2) Špatný pocit. Z toho, že něco podělal. Z průšvihů, které nemusel sám zavinit. Z rozbitého kolektivu.
3) Zkušenosti. Je to sice trochu klišé, ale ty špatné jsou ty nejcennější.
4) Pokoru. Té ovšem obvykle předchází pocity beznaděje, ztracenosti, vyčerpanosti a především nedoceněnosti. A tisíc omluv za něco, co ani vzdáleně nezpůsobil.
5) Pocit smysluplnosti a pochopení.
A co takový správný dobrovolník nedostane?
1) Peníze ani jiné materiální výhody. Pokud má štěstí, pokryjou se mu náklady, ale to spíš ani ne. A pokud má ještě větší štěstí a hodně dře, pokryjou se mu třeba aspoň částečně náklady na to, aby někam vyjel (aby tam pracoval).
2) Vděk a uznání. Není to zkrátka v módě. Za celou dobu mého fungování mi poděkoval (ve smyslu opravdového vděku, nikoliv konverzačního „díkec“) jeden člověk – a to ještě za něco, za co opravdu nemusel. Rozhodně neobdržíte adekvátní díky za to, čeho si na své práci nejvíc vážíte. Pravdou totiž je, že jediný, kdo vás skutečně může docenit, jste vy sami. Udělejte to. Važte si, že děláte to, čemu věříte. Pokud jste spokojení, uznejte se, protože nikdo jiný to za vás neudělá. A ani by neměl. A! Obzvláště nečekejte díky od okolí, pokud svou práci odvádíte špatně. To, že jste dobrovolník, z vás ještě nedělá užitečnou osobu a superhrdinu.
3) Žaludeční vředy a poruchy spánku. Ano, spousta z nás je tomu blízko, ale to jenom proto, že to děláme špatně.
4) Společenské výsady. Může to tak někdy sice vypadat, ale v převaze jsou dobrovolníci spíše terčem skryté zášti než obdivu a respektu.
5) Vynadáno. Správnému dobrovolníkovi by se nemělo nikdy nadávat, nehledě na to, co pokazil, v jaké pozici a jak moc. Proč? Protože to neudělal schválně. Protože chyby k práci přirozeně patří. Protože je potřeba aby se poučil, vylepšil a šel dál, nikoliv aby zdrhnul od své zodpovědnosti a způsobil sobě špatné svědomí a druhým ještě větší bahno. A protože se to prostě nedělá. V tomto bodě je přesně ten správný prostor pro 100% sluníčkovost.
Subjektivní blog 
Napsat komentář