Příliš mnoho příběhů

Už dlouho jsem se nedostala k napsání dalších příspěvků.

Od zdolání Aragatu se toho stalo mnoho. Týden jsem strávila ještě na klinice, povětšinou u CT, většinou jsem pracovala spíš samostatně, prohlížela si zajímavé pacienty, opakovala anatomii. A povětšinou jsem taky celkem rychle utekla do města a objevovala zákoutí Yerevanu. Po večerech nějaké ty pivečka, meetingy s příjemnýma lidma. Docela jsem si i vybírala, protože všichni se stihnout nedali.

O víkendu jsem vyrazila do Náhorního Karabachu – nikým neuznaného státu v dlouholetém válečném konfliktu s Ázerbajdžánem. Protože se tam nikomu jinému nechtělo, vyrazila jsem sama. Tři dny v Karabachu byly tak nabité dojmy a příhodami…dobrými i špatnými…

Pak poslední chvíle v Yerevanu. Do Tbilisi jedu taxikem společně se třemi Čechy, které jsem potkala v Karabachu. Pochopte, že potkáte-li někoho v Karabachu, je téměř zaručeno, že to bude někdo zajímavý a hodně v pohodě. A tak byla cesta do Tbilisi s  nejlepším taxikářem na světě a mnohými zastávkami na zajímavých místech asi nejlepší rozlučkou s Arménií, jakou jsem si mohla přát.

Ráno přistávám už sama v Istanbulu. Padla na mě obrovská únava. Celý let jsem prospala, včetně vzletu, snídaně a přistání. Na letišti jsem ještě půl hodiny spala, než jsem byla schopná někam jít.

Své couchsurfery jsem našla celkem bez problémů. A byla to fakt trefa do černého. Kéž bych měla takové kámoše někde po ruce v Brně!
Další ráno mám pocit, že jsem v Istanbulu už rok a ne 24 hodin. Tolik zážitků a vysoká koncentrace různých impulzů, dojmů a piva… A i zbytek krátkého pobytu vypadal obdobně.

Teď sedím v autobuse do Makedonie, kde mě čeká podle všeho dost neobyčejný a nabitý týden. A tak sedím, doplňuju si poznámky do deníku. Taková moje myslánka. Uvolňuju místo pro další várku nových lidi, snažím se naladit na všechno, co mě může potkat. Jestli budou aspoň některé diskuze a někteří lidé během následujícího týdne z poloviny tak kvalitní, jak se vybarvili v Istanbulu, budu zcela spokojená.

Všechno si píšu a moc bych si přála později všechno napsat na blog. Snad nezlenivím….