Aragat – Rock&Roll – Subjektivní blog

Druhý den naší výpravy vstáváme v 5:30, posnídáme a něco po šesté vyrážíme.

Pohled zpět na jezero Kari, u kterého jsme nocovali.

Jak by řekl můj tatínek: go go go!

To je ale hnusný výhled, co?

Dosud jsme šli téměř stejný úsek jako den předtím. Teď ale míříme k sedlu mezi jižním a západním vrcholem Aragatu.

Abyste tomu správně rozuměli: Aragat, správněji Aragac, je stratovulkán se čtyřmi vrcholy. Úkolem výpravy je projít mezi Jižním a Západním vrcholem, poté opět sestoupit dolů, vystoupat k sedlu mezi východním a severním vrcholem a dobýt severní, nejvyšší vrchol – 4095 m.

Agatha vytahuje mapu. Záměrně se odkloňujeme od vyznačených stezek (vyznačených pouze na mapě, nikoliv v reálu), protože nám to přijde jako super nápad.

Akorát jsme nevěděli, do jakého bordelu vlezem ještě před překročením sedla. O červeně značené oblasti povím za malou chvíli…

Toto není ten bordel, co mám na mysli.

Toto už ovšem ano. Čekal nás poměrně dlouhý úsek pochodu sice víceméně po vrstevnici, ale po těchto kamenech. A ty se tak trochu hejbou pod nohama, tak jsme si museli dávat pořádného majzla. Cestou zpátky jsme tenhle úsek už radši obešli, protože už nebylo tolik ranní energie a trpělivosti…

Dorážíme k sedlu. Gurá! Čas máme dobrý.

Zdálo se ti, že šlapeš moc do kopce? Tak šup šup dolů ať si to můžeš vyjít znova.

Překračujeme řeku tekoucí uprostřed údolí. Později z ní také nabíráme vodu.

Povšimněte si mraků kolem nás.

Tomáš po desáté za poslední minutu mění propocené triko.

A ty mraky jsou fakt nádhera, ale díky nim se nám zakryl pohled na vrcholy a vydali jsme se špatným směrem.

Agata vytasila kompas a snažila se to rozluštit. Nakonec mraky na chvilku ustoupili a zorientovali jsme se.

Pak jsme se vydali znova špatným směrem.

Ale to jen tak pro zábavu, extra výzva navíc. Konečně jsme na sedlu mezi severním a východním vrcholem. Pohled na severní vrchol. Nejvyšší vrchol Arménie, Tomášek for scale.

Cesta nahoru probíhá stylem jeden krok nahoru – dva se svezeš po šutrech zpátky.

Pohled zpět.

No… byla to fakt celkem dřina. Ale nádherná dřina. Místy jsem měla dost problém vymyslet kam šlápnout.

Potkáváme Íránčany. Lezou mi na nervy, protože furt něco blekotají, vřískají a zpívají si.

A tak přidávám do kroku, abych se jim vyhnula.

Ticho je totiž na horách to nejlepší. Obzvlášť v porovnání s hlučným Yerevanem.

Prostředí Aragacu ve mě vyvolávalo hluboký dojem, že zde nejsme vítáni.

Nakonec ale radostně dobýváme nepravý vrchol.

Írán nás dohnal.

Tento vrchol je ale opravdu nepravým vrcholem. Na ten opravdický si musí člověk ještě trochu zašplhat.

A Agatha mě nemusí dlouho hecovat, abychom se vypravily. Tom nedůvěřuje svým teniskám (právem) a tak nás obětavě fotí.

A tak lezem.

A lezem.

A máváme na Toma.

A nakonec jsme tam dolezly.

Výhled byl parádní. A to není sarkasmus. Přes mraky sice vidět nešlo, ale to co vidět šlo vypadalo jako krajina hodící se tak možná pro draky. Přelez vyvolával respekt. Dva kroky vedle a letíš do hluboké propasti…

S Agatou stručně komentujeme, že je to ale jenom v hlavě. Nebylo těžké tam vyšplhat. Naopak se cítím bezpečněji, že se můžu držet pevné skály. Lepší než dementní podkluzující šutry.

A úspěšně lezeme i zpátky za Tomem.

Tomáš našel zlatou cihlu…

Masiko.

Cesta zpátky byla celkem pruda. Sice se člověk tak nezadýchá, ale pozor na nohy musí dávat ještě větší. A nemám vysoké boty, takže s každým krokem nabírám kilo štěrku. Bojím se, že budu mít nohy na padrť.