Agatha, Tomáš a já jsme se rozhodli, že vyrazíme do hor. A aby nebyla nuda, plánujeme rovnou dobytí nejvyššího vrcholu současné Arménie – severního vrcholu Aragatu o výšce 4090 m.n.m.
Nejdřív jsme se chtěli přidat k Davidovi, který se tam chystal s hrstkou dalších studentů. Po chvíli rozhovoru ale zjišťujeme, že mají na mysli jižní vrchol a to pro nás zkrátka není dostatečná výzva. Narek, náš trpasličí kolejní strážce, se nás snaží nejprve odradit. Povídá, jak je bude špatné počasí, jak se ztratíme a jak na vrcholu potřebujeme lana… Když s tímto neuspěje, tak se nám snaží domluvit svého známého jako průvodce. Cenu ovšem odmítáme. Agatha má na rozdíl od nás nenulové zkušenosti a tak nás přesvědčuje, že to dáme.
Jediný problém, který zbývá vyřešit, je doprava, kterou nakonec poskytuje Borik – místní šofér; nabízí nám cenu 30 000 za odvoz tam i zpátky – tj. 70 x 2 km za 1500 Kč. Berem.
Vyrazili jsme na nákup jídla a dalších zbytečností – výbavu obzvlášť s Tomem nemáme moc přesvědčivou, máme jenom letní bundy, nemáme sluneční brýle, pořádné boty atp atp.. A nejvíc mě trápí, že nemám ponožky.
Jídlo jsme nakoupili, ale u zbytku jsme moc nepochodili. Po shlédnutí ceny brýlí jsme si prostě řekli, že bude zataženo. Místo bundy berem vodku a beze zbytku se hold nějak obejdem.
Ale ty ponožky! Ty fakt potřebuju. Čekalo by se, že si je jednoduše koupím, ale…ponožky…v Arménii…nejsou zas tak obvyklé zboží. U nás vejdete do obchodu a můžete si koupit všechny ponožky různé tloušky, i se stříbrnými antibakteriálními částicemi, automatickým větráním, výběr všech velikostí a barev a provedení. Arménský obchod „mega sport“ ovšem nabízí jen předražené ponožky z pochybného matroše. Což potvrzuje i mé podezření, že Arménci moc sportovat do hor nechodí. Nakonec cosi kupuju, nadlábnem se a jedem.
Krajina podél cesty je neskutečná. Stahuju okénko, abych to měla pěkně FULL HD.
Řidič Borik má skutečně tradiční kořeny v troubení. Troubí, aby mu někdo uhnul, nebo na oznámení toho, že on prostě neuhne… nebo na pozdrav jiným taxikářům…nebo aby dal najevo, že někdo jede na jeho vkus pomalu…nebo že se příliš plete do cesty. Troubí na krávy stojící v cestě, i když ví, že to nezabere. A občas si zatroubí prostě jen tak pro radost. A to je pro mě, která ani netuší, kde je vlastně v autě klakson, i po nějaké té době v Arménii pořád celkem nezvyk.
Po cestě samozřejmě kouří, vysvětluje nám, kolem čeho jedeme. Když projíždíme kolem kostela, vždy se třikrát pokřižuje a mlaskavě políbí svou pěst.
Po cestě nahoru ještě z posledního signálu googlím info o výškové nemoci. Trochu se jí obávám. Nevím, jestli to byla paranoia nebo reálný stav, ale okamžitě po dočtení cítím lehkou opilost a vnímám divné zrakové výjevy, což jsou jedny z prvních symptomů… Dumám, jestlipak to náhodou není tajemství lásky k horolezectví…
Kolem páté jsme už ubytovaní v hotýlku u jezera Kari za 20 000 dramů (1000 Kč) v pokoji pro tři + snídaně. Ubytování nám nepřímo sděluje dvě zprávy – ta dobrá je, že pod polštářem naleznete iPod jako pozornost podniku. Špatná zpráva je, že to znamená, že povlečení po předchozích návštěvnících evidentně nikdo nevyměnil…
V rámci adaptace na vysokou nadmořskou výšku je vhodné, abychom se ještě ten den z tohoto našeho základního tábora ve výšce 3200m šli projít výš a pak se vrátili na noc. Jdeme tedy na procházku a zároveň zkoumáme, kudy se další den v 6 ráno vypravíme.
Prvních 500m chůze jsem přesvědčená, že umřu. Jakoby moje plíce neuměly najednou dýchat. A to ani nejdeme pořádně do kopce. V duchu si říkám, že to prostě budu muset potupně vzdát. Nakonec si to ale plíce rozmyslely, rozdýchaly se a všechno bylo super. A hlavně to všechno kolem….:
Snědli jsme kebab a usnuli jsme rychle. Já pořád docela zvědavá, jak to další den zvládneme. Ale jak jsme to komentovali už při přípravách – úspěchem si jistí nejsme, ale tak tam prostě pojedem a uvidíme, kam až se dostanem. V každém případě budeme mít zážitek.
Pokračování příště…
Subjektivní blog 
Napsat komentář