V hotelu, kde jsem 11 dní pobývala, byl opravdu kouzelný výtah. Bydlela jsem ve třetím patře. Knoflík pro druhé a třetí patro nefungoval, a tak jsem zmáčkla knoflík do čtvrtého patra.
Čekali byste, že takhle dojedete do čtvrtého patra a pak jenom seběhnete jedny schody, hm?
A ono ne. Když se mi to stalo poprvé, byla jsem dost překvapená, že po seběhnutí schodů jsem se ocitla v patře druhém. Z toho jsem si vyvodila, že knoflík do čtvrtého patra vlastně znamená patro třetí. A tak to zkouším znova. A hele – dovezlo mě to do čtvrtého patra.
Začala jsem si připadat trochu jako v Bradavicích. V rámci patofyziologické zvědavosti toho týdne jsem se průběžně snažila objevit algorytmus tohoto zdánlivě nahodilého fenomónu. Nedařilo se… Předposlední den, kdy jsme se loučili s účastníky školy a všichni popíjeli, se v lehké podnapilosti opět vynořila moje zvědavost, a tak mi to nedalo a nasedám opět do výtahu.
A tak střídavě zkouším mačkat všechna tlačítka. A pořád žádná logika vztahu mezi tlačítkem a patrem, kde se objevím. Odpověď se mi najít nepodařilo, ovšem po zmáčknutí tlačítka do šestého, nejvyššího patra, jsem objevila největší poklad Tsaghkadzoru…
Dveře se otevřely – zapínám baterku a začnu se chechtat. V úzké uličce na zemi se válí špinavé tepláky, okolo samé haraburdí. Samozřejmě že jdu okamžitě na hlubší průzkum. V jedné uličce další haraburdí a televize – funkční – nasměrovaná nesmyslně proti zdi. V uličce na pravé straně jsou samé boilery a takové ty technické věci. A hlavně žebřík, na který si samozřejmě neodpustím vylézt.
Dětinská radost z tohoto objevu výstupu na střechu se asi nedá popsat. A co na tom bylo tak super? Lehla jsem si na střechu a dívala se na hvězdy. V životě jsem jich neviděla tolik. Ani na nejtemnějších místech v Česku jich prostě nikdy neuvidíte tolik. Arménie je ale jiná – hodně světla v Yerevanu, kde žije jeden milion lidí z celkových tří milionů v Arménii. A zbytek jsou jen velmi spoře osvětlené městečka a vesničky, takže se světelným znečištěním je to tady úplně jiná báseň.
Asi každých 3-5 minut spadla nějaká hvězda – už jsem ani nevěděla, co si tak přát, a tak vyrážím opět dolů a unesu dvě ďévočky, které by to hádám mohly docenit. Šlo vidět, jak se strašně bojí tam vůbec vlézt (a vůbec se mnou někam jít), ale nakonec byly asi podobně nadšené, jako já. Důležitost okamžiku posvěcuji sdílením OPRAVDU POSLEDNÍ zásoby Becherovky. Ani nevím, jak dlouho jsme tam zůstaly – ale rozhodně dost dlouho. Když jsme odcházely, začínalo svítat – další kýčovitý výjev do sbírky vzpomínek. Později mi to nedalo a hezky jsem si na střeše ustlala…
Na rozdíl od ostatních zde trávím ještě další noc s jinou partou lidí. Nejdřív sem beru pouze Agathu a Andreu, protože Andrea má za chvíli odjíždět zpátky do Kanady a myslím, že pohled na hvězdy je zkrátka hezká rozlučka s Arménií, kterou bych si sama přála…
A samozřejmě bylo i později potřeba trochu pozvednout náladu, a tak se párty z mého pokoje přesouvá opět na nejlepší místo Tsaghkadzoru. Už rovnou s peřinama.
V noci několikrát pršelo. Nějak moc nás to nezahnalo. Jednu dobu bylo namále, protože voda začala téct i pod náma, ale přečkali jsme to až do rána, kdy jsme se nakonec zavčasu vzdali a odkradli se zpět na pokoje, akorát tak včas, aby nás nikdo po cestě s tunami peřin nepotkal.
Subjektivní blog 
Napsat komentář