Tajemství ježka Sonica

Tak abyste si nemysleli, že tady nic nedělám!

S Tomem jsme přijali nabídku zúčastnit se desetidenní letní patofyziologické školy v nevyslovitelném městečku Tsaghkazor. Je to malé městečko, proslulé především svou Kecharis Monastery – klášterem v „centru“. Na jeho návštěvu se ale v průběhu školy ani nedostalo.Čekal nás poměrně dost nabitý program – většinou ráno přednášky místních i zahraničních profesorů, poté rozdělení do skupin a práce na daném tématu, navečer prezentace naší práce.

Po příjezdu stručně hodnotíme, že s ubytováním jsme si od kolejí rozhodně polepšili. Na pokoji lednička (klíčová záležitost pro skladování našich oblíbených meruněk ;), koupelna, balkón… a žádní švábi :)) což je vlastně škoda, protože jejich vyvražďování bývá docela dobrý teambuilding.

Hned po příjezdu absolvujeme první přednášku. Díky mému značně zkrácenému průměru doby spánku a značně zvýšené vytíženosti alkoholdehydrogenázy po přesunu do Arménie se ve mě nahromadila únava, která za žádnou cenu nešla setřást. A tak docením Artema, učitele a organizátora této akce, spokojeným pochrupováním na jeho úvodní lekci.

Jednou z myšlenek této školy je zpodobnění světa patofyziologického a naší společnosti. Počet příkladů, kdy se dají najít v makrosvětě velmi trefné analogie mezi chováním buněk a orgánů je nekonečný. A mnohdy skutečně hodně přiblíží pochopení patofyziologie. A hlavně to funguje i vice versa.

Hned po lekci se dělíme do skupin a začínáme pracovat. Což mi samozřejmě strašně vyhovuje, a tak si cpu imaginární párátka mezi víčka a snažím se dávat pozor.

Náš pacient:
34 let, nekuřák, epizody běžných nachlazení, kašel s expektorací, rýma, sinusitidy… a to vše po dobu posledních 10 let; srdeční ozvy nejhlasitější na pravé straně hrudníku, bilaterální pískot na plicích.
14 let ženatý ale nemá děti, laboratoř potvrzuje azospermii.
RTG/CT potvrzuje situs inversus a bronchoektázii.

Zkoumáme případ a rychle brainstormingujeme možné příčiny.

Naše učitelka, Siranush, nás trpělivě poslouchá a decentně připomíná princip Okhamovy břitvy – existuje-li více vysvětlení, měl bys vždy vybrat to nejjednodušší. Aneb kurňa, vymyslete jednu společnou příčinu.

Konexi mezi bronchotrablemi a nemocinkanými spermiemi jsme našli poměrně rychle. Cilie. Řasinky.

Jakou roli ale přesně hrají řasinky v embryogenezi, to už bylo trochu horší. A něco se mi matně v hlavě mihlo o embryologii…a tak jsme sice našli buňky s řasinkami v Hensenově nodu embrya, ale jakou roli hrají? Co kam posouvají? Jak vlastně probíhá normální embryogeneze? A jak je možné, že pokud tedy máme pacienta s defektním genem pro tyto řasinky, dojde k situs inversus pouze s 50% šancí? A tak si pokládáme základní patofyziologickou otázku PROČ pořád dokola a najednou se cítím poměrně dost vzhůru.

Každý z nás se chopí několika věděckých článků a pod vedením Síranůše (inspirativní žena, vždy se svou oblíbenou větou „but pay attention, WHY?“ na rtech) nakonec většinu odpovědí najdeme…

Klíčový byl pro nás protein zvaný sonic hedhehog, který hraje klíčovou roli při rozhodování, kde nám co naroste. Řasnaté buňky ho zametají na jednu stranu, kde způsobí jeho zvýšenou koncetraci a tradá, začíná být jasno. A proč defekt genu řasinek způsobí průšvih jenom někdy? Na to nám odpověděl pan Lewis Wolpert.

Prezentace se povedla. Lidi poslouchali. Otravnými otázkami se snažím je zapojit do našich myšlenkových procesů. Asi to fungovalo.

 

Wolpert: „…the general public needs to understand that people are a society of cells, particularly if they want to understand humans.“

A později chápu, že hlavním rozhodovacím faktorem úspěchu skupiny je: učitel. V tomto případě učitelka. Nejen, že pro nás připravila články celkem dost na míru, což není jednoduchý úkol, ale taky nás skutečně provázela myšlenkovými procesy, naváděla na správnou cestu uvažování a udržovala velmi produktivní atmosféru. Myslím, že je to nejtalentovanější leader, se kterým jsem kdy měla tu čest pracovat. A ještě později mi dochází, že má taky neobvykle vysoké kvality po lidské stránce… A ono to jde asi dost ruku v ruce.

Zbytek týdne probíhá v podobné atmosféře. Jsem ráda, že jsem se rozhodla sem jet. Byť si člověk neužil tolik turistiky, z hotelu jsme skoro nevytáhli paty a o odpočinku se moc taky mluvit nedalo, bylo to zajímavé. Zajímaví lidi, skvělý tým, studenti hodně milí i trošku méně milí… Rozšířili jsme tak s Tomem škálu lidí, které jsme tady poznali a to opravdu není na škodu.. a rozšířili jsme si snad i obzory.