Gip gip….gurá, gurá, gurá!

V neděli nás čekal program organizovaný místním týmem IFMSA.

Že se vyjíždí o hoďku později mě už po těch pár dnech v Arménii nijak nerozladilo, naopak s tím tak trochu kalkuluju – v době srazu jsem teprve ve sprše.

Tentokrát se vezeme auty. Když se připoutávám, slyším už poněkolikáté, že vzadu se poutat nemusím – přesto se připoutávám. Zastavujeme se v supermarketu na krátký dvouhodinový nákup všeho potřebného pro grilovačku. Mám trochu dojem, že pomatení arménci jdou grilovat poprvé v životě, pobíhají po supermarketu tam a zpátky, dávají věci do košíku a zase je vytahují. Ženy se vydaly vybírat zeleninu, s Tomem se přirozeně lepíme na chlapce, co jde vybírat piva a vína. Další chlapi vybírají maso a uhlí.

S Tomem se tlemíme novému objevu – českému tradičnímu pivu, které zde prodávají, a my o něm nikdy neslyšeli – Žatecký Gus. Samozřejmě je to jasná volba pro polední svačinku.

A pak vyjíždíme směrem k turistickým městům Garni a Gerard.

A pak jedeme rozflákanými strmými cestičkami  k řece ke grilovacímu spotu. To je ovšem zabrané. A tak se dalších sto let čeká, než se najde jiné vhodné místo. Nakonec se borci dohodli s nějakým fast foodem u cesty, že to ugrilujem u nich. Vzadu jsou pěkná místečka na posezení, a tak se konečně usazujeme a do další hodiny a půl je jídlo skoro na stole.

Podivným způsobem si celé tohle užívám. Nemusím nic dělat. Nic řešit. Jenom čekat. Popíjet pivo. Vyrypovat. Nemluvit. Mluvit.

Ale fakt mě už štvalo, jak mluvili furt arménsky. Abyste si nikdo neudělali špatný dojem, že jsou to zlí lidi, když už je tak pomlouvám, tak to určitě ne. Jde z nich cítit, že by udělali cokoliv pro to, abysme se měli dobře. Jenom moc neví jak. Třeba že fakt nemají mluvit arménsky v průběhu celé večeře. Že je to pro nás začátečníky v arménštině fakt pruda. Ale to jim vysvětlit nejde, byť se o to pokouším – každý den několikrát. Většina z nich anglicky umí na komunikační úrovni. Ale je to přece pohodlnější, pokecat si v Arménštině. Jak obohacující to pro ně musí být…

Nejdřív jsem si myslela, že něco dělám špatně. Třeba uprostřed anglické konverzace s arménkou začne mluvit arménsky na někoho uplně jiného a odignoruje mě. Tak přemýšlím, čím jsem ji urazila a co se děje. Pozdějš mi dochází, že se neděje nic. Je to prostě normálka.
U večeře mi místy docházely nervy. Když jsem ale Romanovi, co seděl vedle mě, řekla, že se mi to nelíbí, dělal všechno proto, aby se anglicky mluvilo a blbé řeči jednoho kluka, co opravdu anglicky neuměl, mi ochotně překládal. Ukazuju jim na mobilu tradiční české kroje a verbuňk a tak. Verbuňk se prý podobá na tance v Gruzii.

Háčik, prezident zdejší IFMSA, se vyžívá v tyranii přípitky. Přípitky jsou zde oblíbená záležitost. Probíhá to asi takto:
Háčik: Sorry to interupt your feeding process, but Victim has a toast.
Victim: I would like to thank you from all my heart for this meeting, you are all supergreat, I will never forget this spectacular moment……………………………………………….
Háčik: Gip gip
Everybody: Gurá, gurá, gurá.

Začíná nejstarší.

A takto se to opakuje v průběhu celé večeře v intervalu asi jedné minuty, dokud se v proslovech nevystřídají všichni u stolu.

Já ve svém přípitku krátce děkuju IFMSA, protože vím, jak hrozná a nevděčná fuška ta organizace stáží je. Fakt. To si asi moc nedovedete představit. Ani já si to vlastně nedovedu představit. Myslím na náš tým lidí v Brně, jak to vlastně celé zvládají, jak přežívají, jak jim to jde, jak bych jim chtěla nějak pomoct.

A taky jsme v tom vedru hráli volejbal, fotbal a vybišku. Boží. Prostředí navozovalo, řekněme, arménskou atmosféru.

Háčik je zajímavá postava. Jakožto prezident a hlava všech studentských záležitostí v Arménii dělá cca všechno. Moc toho asi nedeleguje. Kdykoliv se zeptám jakéhokoliv jiného Arménského IFMSÁka, co se bude dít a jaký je problém a kam se teda půjde a co je potřeba a kde je hospoda a nebo záchod, odpověď vždycky zní, Háčik rozhodne, Háčik ví, Háčik udělá, zavoláme Háčikovi, počkáme na Háčika.
Musím uznat, že to tak trochu chápu. Ze všeho nejvíc jsem se ten den bála, že nebude kde vychladit pivo. S tímto se ovšem Háčik porval velmi prakticky a získal si tak můj přirozený respekt, obdiv a neskonalý vděk:

Vracíme se večer a po sprše pokračuje párty, kde jinde, než v mém pokoji. Byl to super večer.

Později se k nám znovu přidává Háčik. V povzdálí se pouštíme do nejzajímavější debaty, kterou jsem zde dosud měla. Probíráme, proč arménský tým studentů chronicky nemluví anglicky, byť to umí; co všechno pro změnu on dělá a proč to nefunguje. Rozumíme si tak nějak přirozeně. Byť asi nemám tolik zkušeností, co on, je to všude úplně to samé. Jak kolektivy fungují a nefungují, jak je motivovat, jak je rozvíjet, jak se v tom neutopit, jak těžká to naše samozvaná role prezidentů a sociálních rádobyleaderů. A tak si navzájem postěžujeme a dodáme si motivaci a zažívám skutečně hluboké, upřímné a nepopsatelné vzájemné porozumění. A dozvídám se skutečně zajímavé věci o skutečně zajímavých lidech a faktech. Vzácné. Velmi.