Erebuni. Horko. Vernisáž.

V sobotu jsme vyrazili za turistikou.

Plán cesty necháváme v rukou Andrei a Agáty, které se v tom vyžívají. Ani moc neposlouchám, když vysvětlují, co nás ten den vlastně čeká.

A tak jsme ráno (tzn. někdy kolem poledne) vyrazili na Náměstí republiky, odkud jsme měli chytit bus. Ale zastávka nikde. A tak se v jedné uličce ptáme dvou chlápků, kteří se nás ochotně ujmou, na příslušný autobus mávají, když projíždí kolem a už si to drandíme potenciálně správným směrem. A skutečně, dorážíme k Erebuni, starověké pevnosti.

Je mi vedro. Na chvíli se zchladíme ve zdejším muzeu. Obdivujeme podobizny někdejších tří nejvyšších bohů – nejvyšší Khaldi, boha oblohy a válek, s neobyčejně vyvinutou muskulaturou lýtek. Theispas, boha počasí, bouřek a hromů a válek. A do třetice Shivini, boha Slunce a probouzení.

Přemýšlím nad tím, jak moc jsme se ještě nedávno obraceli k obloze a hvězdám jako k něčemu vyššímu. Momentálně tady nadávám, že nahrát stránku na webu mi trvá nekonečných pět sekund. Připojuju se totiž přes mobilní hotspot. Asi by bylo víc na místě se s pokorou klanět tomu, že můj mobil přijímá nějaké záhadné signály z vesmíru a zároveň je zvládne vysílat a já nemusím čekat, než se někdo uráčí zapojit wifi router a v důsledku toho si můžu zkontrolovat, kolik mám lajků na facebooku a podívat se po stopadesáté na tu hromadu emailů, na které se mi odsud nechce odpovídat. Vzpomněla jsem si na tohle video (v AJ): https://www.youtube.com/watch?v=uEY58fiSK8E

Neobyčejně hluboký dojem ve mě zanechaly ukázky tehdejšího potrubí. Z kamene. Z obrovských bloků kamene. Vytesané kulaté obrovské potrubí, vnější průměr asi 40 cm. I víc. A takhle z těch bloků skutečně vytesali a poskládali dlouho fungující potrubí. A dokonce do některých udělali obdélníkové okénka, aby mohli potrubí čistit a kontrolovat stav vody.

A nejsilnější konexi Čechů k Arménům jsem pocítila při pohledu na obří nádoby na víno a pivo…

Všude se to tam hemžilo rytými nápisy v kameni. Popisky prozrazují, že se vždycky jednalo o nějaký memoriál válek. Uctít boha, zanadávat, vyrýt to do kamene. Celkově asi museli válčit dost – pevnost postavená na strmém kopci, všude exponáty zbraní – asi si docela užili….

Poflakujeme se v nádvoří muzea a já si při pohledu na další rytinu říkám, že přesně proto to někdo někdy do kamene vyryl. Aby si to někdo přečetl za stovky let. Aby se kolem těchto kamenů vybudovalo muzeum, aby se nápisy rozluštily a aby se nad tím někdo někdy podivil.

Vyrážíme nahoru na kopec. Všude slunko, žádný stín. Z Erebuni zbyly už jen zříceniny. Prostředí má zvláštní atmosféru. Zdejší flóra i vzhled trosek mi připomíná PC hru Oblivion TES IV. Jsme tu sami, jen my čtyři a jedno velké slunko.

Smiling Agatha.

Andrea. Banana for scale.

A vracíme se do centra a po obědě vyrážíme na tu vernisáž. Celý den žiju v domnění, že se jedná o nějakou výstavu, a o to víc jsem se zaradovala, když jsme došli na tržiště. Nebo spíš bleší pouliční trhy. Desítky, možná stovky prodejců, kteří prodávají totálně nepoužitelné věci. A tak jsme tam tak dvě tři hoďky pobyli. A skoro nic si nekoupili. Na každý dotaz co kolik stojí jsme dostali univerzální odpověď pro turisty: 10 000 dramů. Na závěr jsem si koupila jenom malinký obrázek od jedné paní, která mi sice dala taky cca pětinásobnou cenu, ale byl tak pěkný, že se mi ani nechtělo smlouvat.

Vyrážíme na sraz s Gájan. Dalších sto let čekáme, než se vzpamatuje zbytek skupiny a přijde na smluvené místo pod kaskádou. Po celém dnu šlapání mě fakt brutálně bolí nohy a chci si v klidu sednout k pivu a pak odpadnout.
Po sto letech se zbytek skupiny uráčí objevit. Ale místo do nějaké normální arménské knajpy nás zavlekli do předražené NĚMECKÉ hospody s předraženým německým pivem. A to mě už trochu vytočilo. A tak jsem si radši dala ice coffee, protože to byla asi jediná cenově dostupná věc. A takhle si objednal skoro každý a pak jsme tam seděli ještě asi dvě hodiny. Od doby kdy jsem započala diskuzi nad tím, že chceme jít do nějaké LEVNÉ ARMÉNSKÉ hospody do doby, kdy mi konečně přistálo pivo na stole (a to, pěkně prosím, v IRSKÉ hospodě) uběhly asi další dvě hodiny a 350 testů mojí trpělivosti. Arménci neumí ani jít městem. Tak když vedu skupinu lidí někam, tak jdu snad první a ukazuju cestu, ne? Ne! Flákám se na konci a pak na každém rožku křičím ať se zbytek vrátí, protože zahnuli samozřejmě špatně. A z této zkušenosti se nepoučím a budu ji opakovat v průběhu celé procházky, protože prostě Arménie.

Částečně mě uklidnilo nové zjištění, že kombinace whiskey a piva (jako v jedné skleničce) jde pít a není vůbec špatná.