Pseudoruština

Lidi jsou tu hodně fajn. Jsem ráda, že jsem schopná se s nimi dorozumět.

V Arménii se mluví Arménsky a píše Arménsky. To je trošičku zádrhel. Kdo neví, jak vypadá Arménština:

Takže asi tak.

Kromě Arménštiny běžně ovládají i Ruštinu s Azbukou. S azbukou jsem na tom o několik stupňů líp než s Arménským písmem. Na střední jsme se učili ruštinu, ale flákala jsem to co to šlo a hlavně jsem ji nikdy nepotřebovala a nepoužila. Tady si to hezky vynahrazuju.

A snaží se psát různé věci i anglicky, třeba „NOT TO PHOTOGRAPHY“ a tak; v posledních letech taky v centru doplnili cedule s názvy ulic v latince, ale taky to není ani zdaleka 100% pravidlo. Mladí lidi anglicky většinou umí dobře, staří ani slovíčko.

Společně s jednou profesorkou z emeriky (o té snad napíšu víc jindy) jsme došly na to, že jakmile promluvíte byť jen anglickým přízvukem, cosi v hlavách Arménců se přepne, zablokují se a jenom zmateně vrtí hlavou. Snažila se takto objednat vodku v restauraci  a řekla jenom „Two apricot vodka please“ a servírka to nedala. Jakmile jsem ale já řekla „vodka aprikot“ bez anglánských zaoblení, začala nadšeně přikyvovat. A dopadlo to dobře.

Moje ruská slovní zásoba je poměrně dost omezená, ale zvolila jsem strategii používat prostě česká slova a jenom přidávat cca ruské koncovky – funguje to na 90%. Nová slova se ale učím rychle, třeba ČUČUT, ja gavarim pa rusky čučut, což asi znamená, že rusky umím dost blbě.

Na kolejích je z nějakého záhadného důvodu asi deset tisíc zaměstnanců. Sekuriťáků je miliarda, byť nemusí dělat VŮBEC NIC, jenom celý den kouří a postávají před bránou kolejí. A to je vlastně fajn, protože mi občas večer nosí pivko, jindy zase panáka a razpráváme a Arméniji. Hned druhý den se mě takto chopil Aršak, který anglicky neuměl ani slovo, a přesto jsme rozebrali nynější politickou situaci v Arménii a vyřešili problémy celého světa.

Narek, zdejší kápo, dobrosrdečný človíček trpasličího vzrůstu, ovšem anglicky umí jakž takž dobře a občas se to hodí, když chci vysvětlit něco přespříliš hlubokomyslného, jako třeba ať někdo mluví pomalu, protože nevím, že pomalu se řekne MEDLENO a nechce se mi to vysvětlovat opisem. I Narek, spolu ještě s větším kápem, mě zatáhli jeden večer do jejich chlastacího pokoje a lili do mě pivo a vodku a vysvětlovali, že prostě všichni Turci jsou špatní, že se tak prostě všichni narodili a že přes to nejede vlak. A vycítila jsem, že to je názor, o kterém se zde nesluší diskutovat.

A pak jsou tady ženské v kuchyni (opět v počtu asi deset žen na jedno vajíčko na tvrdo), a s těma je více než záhodno udržovat dobrý vztah. Už si mě dobře pamatují a protože se hodně usmívám, dostávám v kuchyni co potřebuju a můžu vysedávat v kantýně kvůli wifi. Prostě říkám pažálsta pažálsta pažálsta, dokud nedostanu to, co potřebuju. Máme tady snídaně a obědy, sníst se to dá, je toho dost a dostanem k tomu i pití, tak je to fajn.

Je to prostě veliká legrace, je mi trochu líto Toma, že pseudorusky neumí. Zrovna sedím u snídaně s Annie, Arménkou, která umí jenom arménsky a rusky. Když jsem ji potkala poprvé, ani se neobtěžovala se představit nebo se pokoušet jakkoliv komunikovat. Dala jsem si tu práci vysvětlit jí (opakovaně), že když bude mluvit pomalu (a zase jsem zapomněla na MEDLENO, tak to dalo zabrat), tak to nějak půjde, a včera jsme u piva už celkem hezky razprávaly. A jde vidět, že je celkem ráda a už na mě i mluví sama od sebe.

V nemocnici jsem jednou ovšem asi na dvě hoďky vykysala s doktorem, který uměl jenom arménsky a německy, s čímž u mě nepochodí, a rezidentkou které uměla JENOM Arménsky. A přesto to šlo! A navíc, lékařská terminologie je všude stejná, takže jsem se minimálně bavila tím, že jsem se rezidentky vyptávala, co je který orgán na cétéčku. Jediný problém byl v tom, že ona toho o anatomii a medicíně asi celkově moc nevěděla, ale aspoň jsem si zvedla sebevědomí. A našla jsem ten tumor ovaria, což je co říct, protože s mými vstupními znalostmi jsem nerozpoznávala ani močový měchýř, dělohu a cca žádný orgán, takže považuju první den na klinice za celkem dost přínosný.