Kutaisi -> Tbilisi -> hranice -> Yerevan
Místo obtížného hledání spoje z letiště do Tbilisi jsme lístky pořídili asi během tří sekund, protože před halou se to jenom hemžilo nabídkami rusky mluvících pofidérních Gruzinců. Začíná má nepříliš chtěná příležitost procvičování majej óčeň plochej ruštiny.
Za cenu pouhých 8 eur jsme si tedy užili nebývalou jízdu mikrobusem, který kdysi před 30 lety býval určitě klenotem mezi motorovými vozidly. Už vůbec to, že nás tam řidič ještě nacpal a krosnami ucpal veškerý zbylý prostor v uličkách, aby náhodou nebylo kam si natáhnout nohy, naznačovalo, že pro obyčejné čechoslováky by to mohl být netradiční zážitek.
Gruzínci se řízení fakt nebojí. Nejsem si ani zcela jistá, jestli se u nich vlastně jezdí napravo nebo nalevo. Prerušovaná, plná, dvojitě plná čára – všechny varianty znamenají toto: jezdi si, jak tě zrovna napadne a když ti někdo leze do cesty, trub a uhýbej (nikoliv brzdi). Pravotočivou zatáčku do kopce bere řidič jako ideální příležitost předjet dva kamióny. Občas se obracím na Toma který sedí vzadu a tlemíme se na sebe. Díky únavě jsem si v relativně krátkém čase vypěstovala toleranci na troubení i škubání a celé mé tělo upadá do komatu. Tedy kromě jedné ruky, kterou se musím pevně držet.
Krajina byla moc pěkná. Taková gruzínská. Všude hory kopce a zelené či jinak přírodně zbarvené věci.
Řidič dělá zastávku na místě, kde má zřejmě domluvený byznys, protože tam kromě pofidérní restaurace nic jiného fakt není. Jenom suprový psisko, který si rád líže kulky a skáče po lidech. A celkem pěkný výhled.
Seznamujeme se s dvěma čechy, kteří jedou někam do totální tramtárie kterou jsem si nezvládla zapamatovat. Jmenují se taky Tom a Martina, ale Martině se neřekne jinak než tamto co si taky nevzpomenu.
Po příjezdu v Tbilisi nás čekal velmi obdobný proces složitého shánění dopravy do Yerevanu. Ještě než jsme vylezli z busu, ujal se nás podnikavec, který nám navrhuje variantu, že nás hodí na hranice Gruzie a Arménie a tam si pak vyberem nějakého dalšího podnikavce. Vzhledem k tomu, že prd víme co jezdí z Tbilisi do Yerevanu a kdy a za kolik, po usmlouvání ceny se shodujeme na ceně čtyřiceti dolarů k hranicím. Vzhledem k tomu, že poslední doušek vody jsme polkli před vyhozením flašek na letišti v Budapešti, dohodli jsme se i na tom, že po cestě uděláme zastávku na jídlo. Tom běžel vyměnit penízky. Stihli jsme selfí s Tomem a Martinou s panoramatem Tbiliského čehosi za parkovištěm.
Do hodiny zastavujeme na slíbenou snídani. Je kolem jedenácti, objednáváme si pivka a různé chody místního jídla: masový croissant, maso, jiný druh masa a maso v jiném těstu. V knajpě se kouří I V DOBĚ OBĚDŮ, stejně jako na libovolném místě v Gruzii i Arménii, nemocnice nevyjímaje. Napapaného Toma v autě štípla vosa do zad! Ale ani neplakal. Smiřujeme se s faktem, že ve zdejších končinách vedou plynovody prostě nad zemí. A jsou všude. Všude.
Kolem jedné nás řidič vykopává na hranici, platíme a děkujeme. Tenhle řidič byl celkem fajn.
Hranice přecházíme pěšky. Bylo horko jak prase. Fakt jak prase. Ani jsme neměli náladu na pořádné selfí, prostě únava a HORKO. Horko, které nás následující měsíc jen tak neopustí.
Při kontrole pasů procvičím ruštinu přátelským pokecem s paní v bílém – ano, lékařkou, která pochoduje na hraničním přechodu a hlídá, aby do země nepřišla infekce. Než jí řeknu da svidaňja, Tom už vysvětluje dalšímu podnikavci, že devadesát doláčů je do Jerevanu fakt moc. Vysvětlujeme, že nepotřebujeme jet mercedesem, který hrdě připomínal. U sedmdesáti začínám vysvětlovat, što my studénti i u nás nět děnky. Za šedesát za oba už to berem, protože to tam vypadalo docela strašidelně a nevěděli jsme, kolik taxikářů se tam tak motá a kolik by to vlastně mělo stát a tak měním prachy v hóoodně pofidérní směnárně a nasedáme do mercedesu.
Spím. Tvrdě a znepokojeně, protože ten řidič se mi nelíbil a řídil o dva stupně prasáčtěji, než ten předchozí..
Mobily nám tady nefungovaly, ale podnikavec přistoupil bez problému na to, že nám pučí svůj. Až na to, že nám ho nepučil a zavolal našim Arméncům sám, že teda veze ty hosty, což mi pozdějš zdejší NEO (národní koordinátorka klinických stáží) odpustila a snad si nemyslí, že jsme uplní kreténi.
Před Yerevanem zastavujeme na malebné benzínce (takové té kde není benzín, ale plyn) a Tom fotí jak pózuji u místního monumentu, kam dle vůně chodí chcát asi celá Arménie.
Kolem půl páté nás řidič vyhodil přímo před kolejemi. Vyzvedává nás Karen (kluk). Tom šlape z posledních sil do šestého patra (chá-chá), já naštěstí jenom do třetího.
První problém naší emigrace do Arménie jsme si teda odbyli už v Brně a další nás minuly velkým obloukem.
Subjektivní blog 
Napsat komentář