Jak proběhla emigrace I.

S hodinovým zpožděním jsem v Bratislavě nabrala Toma, mého nasazovače krosny a ručitele za to, že dotaz „Are you from Czechoslovakia“? bude vlastně zcela na místě.

V Budapešti jsme vystoupili na nějakém nepligét a jeli metrem na konečnou. Metro vypadá úplně jako ty v Praze, akorát o století starší. Efekt je stejný. Zakoupili jsme čtyři plechovky různých stejně hnusných piv. První dvě jsme zmákli při čekání na autobus na letiště, ve kterém jsme se cítili taky jako doma – silnice rozbité, pěkně jsme se pohoupali.

Na letišti dorážíme zbylé dvě plechovky, natlačili jsme do sebe řízky a Tom jakožto čerstvý absolvent propedeutiky předvedl své dovednosti obvazovacích technik. Drogy a bomby při žádné kontrole neobjevili. Uf.

Vyletěli jsme kolem půlnoci a po třech hodinách přistáli po páté ranní místniho času v Kutaisi (to je Gruzie, pro geografické dementy jako jsem já).

Let jsme strávili kreativním vymýšlením poloh, ve kterých by se dalo usnout.

Druhá nejvíc fascinující věc byla secvičená choreografie letušek s ukázkou nasazení záchranné vesty a kyslíkového přístroje – pokerface, strojovost a přesnost všech gest byla groteskně děsivá.

První nejvíc fascinující věc byl noční pohled na Budapešť při vzletu. Za přítomnosti kýčovitého měsíce jsem si hezky popřemýšlela nad tím, jak je zvláštní, že velikost některých věcí si plně uvědomíme teprve až když je vidíme malé…

Při přistávání v Kutaisi šlo vidět celkem prd, až na ultrakýčový pohled na hory trčící nad mraky v dálce. Nehecli jsme se, abychom si od letušky zkusili vyptat padák a ani jsme neklepali na dveře pilotní kabiny s řevem, že to umíme líp, jak nám radili naši dobří kamarádi, byl to prostě normální nudný let. Jo a při vzletu jsme žvýkali žvýkačku. A při přistávání se mi trochu chtělo blít.